Jak se nevdat aneb Pokud něco nedopadne, ještě není konec :-)

Zcela jednoduše. Každý vám do všeho kecá. A vy si do všeho kecat necháte. Pak přijde to, co zákonitě přijít muselo, jste sami. Teda né úplně, že.Ale bratrská nebo rodičovská láska je trošku jiná. Než ta, kterou zrovna potřebujete.

foto zdroj www.crazy.com

Kdysi dávno, v minulém století , v celku bezstarostném období vysoké školy, kdy jedinou starostí bylo zvládnout zkoušku, tedy v době malin nezralých a době zapalování lýtek, už někteří moji vrstevníci začali řešit mimča a rodiny. Já jsem si v té mladé době klepala na čelo. Tak brzo a tak mladí? Proboha, kam tak spěchají, co jim uteče?

Co jim uteče? Později, za pár let, kdy ručička mého tachometru se posunula ke třicítce, mi pomalu začalo docházet, že stárnu. Ve třiceti je člověk mladý, i když jak na které věci, že. Na ty příjemné určitě. Ale nejen sexem živ je člověk. Starosti se sháněním práce a ty dají zabrat a zcela odrovnají libido, které by mělo právě teď být na vrcholu. Takže nastává fáze výmluv.

Mimčo bude, až bude bydlení a práce, teda obráceně, prostě až až až. Pak je člověk slepý k případnému vhodnému potenciálnímu partnerovi, kterého samozřejmě díky svým důležitějším starostem jaksi nevidí.A čas nečeká. Čas kvapí.

A takhle utíká celý život. jestli jsem za normálních okolností mírumilovná, tak za tyhle dvě věty jsem schopná zabít. Zfleku. Nesnáším je , protože člověka uvrhnou do ještě větších sra.ček a stresu, než ve kterém žije. A protože jsou pravdivé.

Třicátiny, trojka je v pohodě.

No, čtyřka už se začíná trošku cukat , přesněji tedy řečeno tajit.Někdo, kdo snese poznámky na svůj věk možná ne, já ale tak odvážná nejsem.

Pětka naštěstí ještě nehrozí, ale není zase až tak daleko. Ale já tu příčinu znám , přišli jsme na ni s mým starým kamarádem psychotronikem , podle něj jsem prý byla v minulém životě Washington. No jestli taky chudák trpěl maniodepkou jako já, tak se ani nedivím, že jsem dopadla jak jsem dopadla, a on ten *Džordž** určitě nějakou babu měl.

Ale spousta lidí mi říká, že jsem prostě nenašla partnera, který by mi rozumově stačil. že jsem hodně dopředu. Pravda, občas víc mluvím, než myslím..Něco na tom asi bude.

Když se vrátím k těm výmluvám, proč nikde nikdo vedle mě, tak protože ten ne a tamten piercing a tamten bradavice, onen blbec , ten vlevo starej, vpravo mladej, vyučenec, Jehovista , co nejí maso neslaví svátky, rozvedenej, svobodnej, ten nebude normální, a tak můžu hodinu pokračovat. .

Je pravda, že někoho, s kým si nemám co říct, bych vedle sebe nesnesla. Dva lidi, co mají být spolu do konce života /naivita, vím/ by měl pojit aspoň jeden společný zájem , koníček, na sexu se vztah stavět nedá. A sport to taky nebude. Možná fotografování, můj velký koník nebo kytky.  Ale stejně mám jasno:

U mě totiž zvítězí chlap, před kterým budu moct mlčet.:-)