Jak se ne-ztratit

...aneb vězněm proti své vůli.Mamka je nachlazená a trápí ji silný kašel. Vzhledem tomu, že je to starší paní, je závislá v některých úkonech na mě. Úkol zněl: Kup mi v lékárně sirup Vincentku . Dva. Jasně mami. 

Ještě večer tam volám jestli ho mají. Volám hodinu , dvě nikdo to nebere.Ráno pokus úspěšně opakuji a mají. Jedu tam.
Lékárna je ukryta v prostorách nemocnice, která je vcelku rozsáhlá a místy připomíná nepřehledný labyrint. Ty lékárny jsou tam dvě. V 9- slovy devět hodin vcházím do lékárny. Překvapí mě fronta asi sedmi lidí, těch sedm lidí stojí na výdej na recept, ten se mě netýká říkám si ale ouha,jaké bylo moje mylné zjištění, přepážka Výdej bez receptu je zavřená. Ok, jdeme trpět do fronty, třeba to půjde rychle.
Tak si stojím minutu, dvě deset, a to už teda začínám pěnit, protože potřebuji fakt do práce, stojím dalších deset minut za mnou fronta jako prase. Když už jsem skoro na řadě, tak si já- blbec  všimnu, že ta přepážka bez receptu je v provozu. Tak jdu tam, ale nějak skrz frontu nevidím, že tam se už také čeká. Málem mě kleplo. Naštěstí za mnou stojí nějaká sestra, která začne nahlas říkat to, co si už půlhodiny myslím , slova směřují na důchodkyni u přepážky: TO NÉÉ, TADY SI PANÍ NEMŮŽE POVÍDAT, MY MUSÍME DO PRÁCE!! 

Jsem jí vděčná Zádrhel ovšem nastane, když na řadu přijdu já. Lékárnice donese místo dvou sirupů jeden. Já chtěla dva. No my máme jen jeden ,ale zjistím vám, zda je mají v druhé naší lékárně. Jo to zjisti, Popravdě už je mi vše fuk, po skoro třiceti promrhaných minutách se už raději na hodinky ani netroufám podívat. Jako jo, chodim si kolem půl desáté, ale ono je skoro tři čtvrtě na deset!!!
A nastává úkol, který znáte z fyziky, přemístit se z bodu A do bodu B, nejlépe v hodně krátkém časovém intervalu. Že bude úkol nadlidský mi došlo vzápětí.
Vycházím bočním schodištěm do dvora, kde stojí sanitky, a musím se dostat přes celej špitál naskrz do té další lékárny. A pak zase zpět. Dobrá budu si to pamatovat podle těch sanitek.
Proč to dělat jednoduše když to jde složitě, že. Jdu tedy parkem ,podél pár pavilonů a hurá jsem v lékárně. Tam to šlo hladce, ale ouha sanitky odjely!! Nesu vítězně dva sirupy na mamčin moribundus a vcházím do budovy, o které si myslím, že je ta pravá. Popravdě, je mi teda divné, že jsem šla nyní kratší cestu, vylezu do třetího patra, ale tam samé lůžkové. U výtahu stojí sestra u asi pětimetrové postele a nějaký pomocník. 
Ptám se jak se dostanu k východu: Pojedte s námi výtahem, přece nepůjdete tři patra pěšky, popravdě dnes je mi už vše jedno, říkám stejně přijdu sakra pozdě. Přijede výtah ale ouha jak sestře vysvětluji svoje bloudící peripetie, ukončete nástup a výstup , dveře se zavírají. Sestra tam strčila pro jistotu ještě ruku, ale měla smůlu. 
Omlouvám se , že ještě kvůli mě jim ujede výtah.Další pokus ale je to samé. Opět nestíhá se narvat do něj se mnou, s pohůnkem a především tou obrovskou postelí. Takže opět všichni stojíme před dveřmi,pomocník se začíná dost potit. Tak snad do třetice ovšem z výtahu vyleze doktor a ještě jedna postel. Takže opět nenastoupíme. A to už se mi fakt chce brečet, řvát a smát se zároveň.
Počtvrté už se to podaří a slavnostně vystoupím dole, postel sestru a pomocníka jsem raději nechala o patro výš.Jsem opět v pasti, Prý mám jít kolem kaple, o by mě zajímalo kolem které. Pravda, přehlídnout 20 metrovou kapli se ovšem podaří málokomu. .Na modlení není fakt čas.Sláva, už ji vidím, a u ní má být pavilon se dveřmi ke kýženému východu . Huráááá nějaké dveře jsem našla a ony fakt vedou ven. OOOOO jak snadné což? Do práce jsem přišla o půl jedenácté.

Jednou jsem se při návštěvě kolegyně v nemocnici dokonce dostala do prostor, kam  i kuchař chodí pěšky, do nemocniční kuchyně. Stačilo si poplést tlačítko ve výtahu a místo nuly zmáčknout  mínus jedničku.Tak velké kotle s polívkou jsem v životě neviděla :-) A doufám, že ani neuvidím, trošku mi to připomnělo filmy o kanibalech v Rusku. Nebo pohádku S čerty nejsou žerty. Zcela nepozorovaně - aspoň dodnes doufám,  jsem vyjela zpátky nahoru mezi smrtelníky.
Ano, můj orientační smysl je na bodu mrazu, možná pod nulou. Ale už se prý má oteplit :-D