Andělům bez křídel říkáme MAMINKY

Maminka. To slovo plné bezpečí, ochrany, starostlivosti péče a něhy. Obejmutí, když máme nesnáze, kdykoliv. Přikrytí peřinou, když s námi mlátí zimnice  a horečka. Trpělivé vyslechnutí bolístek i radostí -máma přece vše unese... 

Maminka, máma maminečka. Někdy nás emoce nechtěně unesou jiným směrem a jsme plní vzteku, když není po našem. V pubertě nám různé příkazy a zákazy lezou na nervy. O deset let později už uznáváme, že měla pravdu. Že to s námi myslí jen dobře. My- rozmazlení  spratkové s večeří až pod nos, bereme  vše jako samozřejmost. Vkládám sem trošku moudra.A básničku, jako poděkování..  Více slov myslím netřeba.

Ve 4 letech: Máma ví všechno. 
V 8 letech:Máma ví hodně věcí. 
12 let: Máma neví všechno. 
14 let: Máma neví nic.
16 let: Máma ani neexistuje. 
18let: Máma je staromódní. 
22 let: Máma má pravdu! 
35 let: Než se rozhodnu,poradím se s mámou. 
55 let: Kéž by tu byla máma! 
75 let: ......Doufám, že jsem byl tak dobrý člověk, jako......... byla máma.

Jaroslav Seifert (1901-1986): Kytička fialek

Podruhé nesmíš utrácet,

prozraď mi, kolikpak stála?

A těch pár maminčiných vět

znal jsem už téměř nazpaměť.

Šetřila vždycky z mála.

 

 K holiči radši měl bys jít

To znám již, teď možná dodá:

Zítra budeš chtít na sešit,

a kde mám na to všechno vzít,

krejcaru je dnes škoda!

 

Jen násilím jí vtiskl jsem

ten modrý chomáček jara.

Když splácela mi polibkem,

zaševelilo jejím rtem:

— Synáčku, už jsem stará.

 

Rok co rok se tak zlobila,

později míň už sice.

Když vázičku si rozbila,

dávala kvítka spanilá

do sklenky od hořčice.

 

Hodiny bijí za stěnou,

děsí mě němota zdiva.

Maminka, tvář již zastřenou,

na lůžku leží; z kolenou

nehybně sukně splývá.

 

Zvedám jí ruku.

Je v ní chlad,prsty jsou přitisklé k dlani.

Kytičku chci jí do nich dát,

už naposledy tentokrát.

A ještě se mi brání.

Článek věnován té mojí nejhodnější nejlaskavější  nejobětavější...:-*