.............Úvodní slova jsou více než jasná: Nezapomenout a neustále připomínat..............................
Buchenwald leží ve středním Durynsku, spolková země Durynsko se rozkládá uprostřed Německa. Buchenwald byl rozdělen na tzv. „velký tábor“, který byl hlavním táborem, postaveným roku 1937 a na „malý tábor“, který byl přistavěn, aby se mohl ubytovat rostoucí počet vězňů. V malém táboře byly životní podmínky daleko horší. V každé prefabrikované stáji pro koně se tísnilo až 2000 vězňů. Ve velkém táboře byl mišmaš různých ras a národností. Dokonalý vhled do života, který neustále narušovaly nečekané a šokující události, přináší hlavní hrdina knihy pojmenované jednoznačně: Přežil jsem Buchenwald s podtitulem Moje osobní cesta peklem. Jde o druhý díl tzv. Buchenwaldské trilogie (další díly: Buchenwaldské bestie – Karl a Ilse Kochovi a lampy se stínítkem z lidské kůže; Buchenwald – Peklo na kopečku), který vydalo letos nakladatelství Grada. Díky autorům, jimiž je Louis Gros (hlavní hrdina) a Flint Whitlock (bývalý důstojník americké armády a cenami ověnčený autor publikací o dějinách vojenství), se dozvíme mnoho detailních faktů z fungování jedné z nacistických továren na smrt.
V knize se dočtete svědectví teprve sedmnáctiletého chlapce, jenž byl spolu se svým otcem zatčen kolaborantskou policií a umístěn v koncentračním táboře Buchenwald. Děj publikace začíná hrůzyplnou cestou vagonem, pokračuje popisem života v lágru se spoustou historických faktů viděných z pozice vězně a končí osvobozením. Publikaci doplňují dobové fotografie.
Zajímavé bylo také srovnání s koncentračním táborem Oswietim, které jsem se v knize dočetla. Značně se lišila práva jednotlivých trestanců: Jedním ze základních rysů Buchenwaldu bylo to, že kriminálníci – ti označení zeleným trojúhelníkem, kteří například v Osvětimi řídili táborovou samosprávu, tvořili elitu kápů (dozorců z řad vězňů) a vorarbeiterů (předáků) – neměli v Buchenwaldu vůbec žádné právo na zaměstnání ve správě nebo na odpovědných pozicích. Vnitřní samospráva v Buchenwaldu a v několika jiných velkých lágrech byla čistě politická. V Osvětimi ji tvořili výhradně kriminálníci. (s. 87)
Knihu bych doporučila dospělým čtenářům, jež rádi čtou válečnou literaturu, studentům historie a jejich pedagogům.
