Kdopak to svítí na školní půdě?

Půdy bývají obestřeny tajemstvím. Ukládají se v nich staré, nepotřebné či napůl zničené věci, které je lidem líto vyhodit. Co se může ukrývat na školní půdě?

      To je předmětem pátrání skupiny malých školáků. V knize nazvané Záhada školní půdy se vydávají za dobrodružstvím, které nadchlo obě mé děti navštěvující první stupeň základní školy. Publikaci napsala známá česká autorka dětských knih Zuzana Pospíšilová a vydalo ji v závěru loňského roku nakladatelství Portál.

        Popravdě jsem knihu pořídila své dcerce do první třídy. Hlavní hrdinkou je totiž prvňačka Alenka.  Ta prahne po jakémkoliv dobrodružství, které by zpestřilo její život. Svěří se svým spolužákům a vznikne pátrací parta, která se rozhodne pro noční pozorování dění v okolí svých bydlišť. Alenka a její kamarádi Lukáš, Jana a Adam si zvolí k nočnímu pozorování pátek, protože se budou moci následující den dospat. A tak si členové pátrací čety připraví zápisník, sešit nebo alespoň list papíru a tužku. Vytáhnou žaluzie a čekají na něco neobvyklého ... Zůstanou vzhůru dlouho do noci a koukají se z oken:

„ Lukáš se díval na prázdnou ulici. Jedna lampa najednou začala blikat. Lukáš nevěděl, jestli je to tajemné, nebo ne. Ale pro jistotu si to zapsal.Jana se taky dívala z okna. Po střeše protějšího domu se proházel kocour. Nejprve se ho polekala. Kocoura by čekala spíš na zemi, tak si myslela, že by to mohlo být strašidlo.“ ( str. 20).

Jelikož Alenka bydlí naproti škole, má dobrý výhled na celou školní budovu. Vidí, že je v rozsvícené půdní okýnko. Postupně zjišťuje, že okno na půdě je rozsvícené každý den. Partu spolužáků nenechá tato záhada v klidu a rozhodnou se ji rozluštit. Mým dětem se to již podařilo. Autorka zde popustila uzdu své fantazii a samotný závěr mě opravdu překvapil.                 Knížka je vhodná pro žáky na prvním stupni základních škol, které mají rády příběhy, v nichž vystupují děti.

Ukázka:

„Lukáš opatrně sáhl na kliku. Dveře nebyly zamčené. Pomaličku je začal otevírat. Všichni byli napjatí. Holky skoro ani nedýchaly. Nechtěly to přiznat nahlas, ale měly strach. Ani Adam nebyl ve své kůži. Jak se dveře otevíraly, na chodbě se pomalu objevoval proužek světla. Bylo vidět, jak ve vzduchu poletují prachová smítka.“ ( str.41).