V roce 2001 se na Slovensku objevila nová pravicová strana, která se názvem, programem i strukturou téměř shodovala s naší politickou “supernovou” ANO 2011. Po velkém úspěchu v prvních volbách však nepřežila ani jedno volební období. Její vzmach i úpadek provázely okolnosti, které často vídáme u podobných stran (naposledy např. VV), a proto je dobré si je před volbami znovu připomenout.
Ani 5 let bohužel nevydrželhnonline.sk
Aliancia nového občana (ANO) byla založena mediálním magnátem a šéfem největší slovenské komerční televize Markíza Pavlem Ruskem před parlamentními volbami v roce 2002. Rusko, jehož zájmem pravděpodobně byla i snaha lépe ochránit své podnikatelské zájmy, sestavil program atraktivní pro liberální středové a pravicové voliče a začal se vymezovat vůči (první) středopravicové vládě Mikuláše Dzurindy. ANO, stejně jako Babišovo ANO 2011, kritizovalo zejména korupci a kladlo důraz na manažerský způsob řešení problémů.
ANO těžilo z finanční a mediální podpory Ruskova mediálního impéria a investovalo do masivní kampaně. Na čela kandidátek byly dosazeny některé populární osobnosti společenského i sportovního života, podnikatelé a zástupci menších politických stran, které pocházely převážně z metropole, zatímco regionální struktury strany obsadily až nižší pozice. S touto sílou se straně ANO podařilo proniknout do Národní rady s podporou 8% voličů a vstoupit do druhé Dzurindovy vlády.
Strana přitáhla mnohé schopné lidi, kteří se do té doby politiky neúčastnili, ale také spoustu kariéristů. Její počáteční rychlý vzestup, jakož i brzké krize byly zakódovány v její monokratické struktuře pod kontrolou jediného muže, zakladatele a hlavního sponzora. Již rok po volbách se začaly projevovat první vnitrostranické rozpory, které vyústily v odchod několika poslanců a jednoho ministra. Byly dány vnitřním napětím způsobeným nedemokratickým stylem řízení strany, kde zásadní otázky včetně volby místopředsedů byly rozhodovány shora, a dále neshodami o obsahu a způsobu prosazování politiky ANO v konfrontaci s ostatními koaličními partnery. Svou roli ovšem mohla sehrát i úplatnost některých poslanců, kteří byli „koupeni“, aby stranu cíleně rozkládali.
ANO se stalo nejméně spolehlivou součástí koalice. Jeho podpora se postupně propadla pod 5% hranici a v roce 2004 se nedostalo do Evropského parlamentu. Skandál se směnkami, za které si Pavol Rusko již jako ministr hospodářství vypůjčil přes 100 milionů korun, vedl v polovině roku 2005 k jeho odvolání z vlády a definitivnímu rozkolu ve straně, kdy většina jejích poslanců z ANO vystoupila a dále vládu podporovala. Na rozdíl od VV se slovenské ANO pokusilo kandidovat i v následujících parlamentních volbách (2006), ovšem vzhledem k situaci dosáhlo jen na 1,4% hlasů. Více informací o historii ANO je možné najít např. v článku Lubomíra Kopečka.
Ve své době byli ANO a Pavel Rusko srovnáváni s Berlusconiho stranou Vzhůru Itálie. Nicméně u nás můžeme vidět ještě přiléhavější srovnání s osudem strany Věci veřejné. Ukazuje se totiž, že narychlo sestavená strana bez pevného regionálního ukotvení nedisponuje dostatečným počtem loajálních lídrů a – byť monokraticky řízená – dlouhodobě neustojí nástrahy soupeření v reálné politice a rozpadne se. Strana ANO 2011 zatím kráčí v naprosto stejných šlépějích, tudíž riziko, že ji nejspíš čeká i stejný osud, je velmi vysoké. Měli by si to uvědomit nejen její potenciální voliči, kteří si zřejmě nepřejí další 4 roky nestabilních vlád a politických krizí, ale hlavně sami její představitelé. Dnes Babišovci na svých billboardech označují ostatní politiky za „nemehla“. Pokud ovšem vstoupí do parlamentu a vyhoří jako VV, budou v pozici vůbec největších "politických nemehel" sami.
