Vracím se ještě k případům armádní korupce. Jak je možné, že investigativní novináři odhalí kauzy mezi vrcholnými politiky a policie ne? A měli by mít právo to činit pomocí sledování a odposlechů? Měli.
Jak se k tomu již vyjádřilo několik autorů – i na stránkách idnes.cz – je na první pohled zarážející, že velké korupční kauzy odhalí většinou novináři a ne policie. Policie, která má k dispozici příslušné nástroje, je k vyšetřování určena a za tím účelem financována. A přesto obvykle jen reaguje na podněty zvenčí, jako jsou ty od investigativních novinářů. Přitom o korupci ve státní správě musí vědět. Vždyť se o tom šušká zcela veřejně a některé případy z minulosti i naznačují, kdo je v tom namočený. Naopak novináři za vyšetřování placeni nejsou a mají relativně omezené nástroje. Pracují jen za zisk z prodeje novin, kde svoje kauzy publikují. Navzdory tomu, nebo možná právě proto se do zásadních kauz pouští a odhalují je.
Policii chápu. Umím si představit, že nápad věcí k řešení je vždy větší než kapacita orgánu. Stačí, že se musí zabývat všemi těmi podáními. A ani na ně není času dostatek. Takže proč být ještě tak aktivní a nové kauzy vyhledávat? Svědčí to ale o špatném nastavení priorit. Policie by se měla sama rozhodnout soustředit zdroje na případy velké politické korupce, které způsobují největší škody. I když to vzhledem k silným politickým tlakům jistě není snadné, respektive kámen úrazu je zřejmě právě zde. Svým způsobem zde dnes funguje určité rozdělení rolí. Novináři by zase neinvestovali zdroje do malých případů „bezejmenných“ lidí, které nikoho nezajímají. A tak se na tyto může soustředit právě policie.
Zarazila mě ovšem úvaha Bohumila Doležala publikovaná v Reflexu, že možnostem šmírování novináři bychom měli stanovit určité limity, protože „ochrana soukromí by měla mít přednost před svobodou šmíráka“. Podle mě je třeba k soukromí přistupovat zcela rozdílně u soukromé osoby a u osoby zastávající veřejnou funkci. Ano, obyčejný člověk by měl být chráněn. To je ovšem problém spíše pro bulvár a jeho zvrhlé pronásledování známých osobností. Politik však musí mít ochranu soukromí omezenu, protože nad jeho svobodou soukromí převažuje zájem vyšší, kterým je veřejná kontrola jeho jednání, majícím dopad na celou společnost. A protože se, jak výše zmíněno, nelze spoléhat jen na státní orgány, veřejná kontrola může být zajištěna kýmkoliv. I novinářem, jenž na publikování kauz vydělává. Pokud se to někomu nelíbí, do politiky lézt nemusí. Povinnost to není.
Zájem veřejnosti na kontrole veřejných činitelů by měl mít naprostou prioritu před soukromými právy politika, a to i v případě, kdy je politik objektivně poškozen. Při studiu v USA mi jeden profesor vysvětloval případ, kdy novinář napsal o mileneckém poměru mezi politikem a jistou dámou, zcela soukromou osobou. A nebyla to pravda. Vysvětlil však, že právo na ochranu osobnosti by měla mít jen ta dáma, ale její údajný milenec – politik – nikoliv. Pomiňme tady, že nevěra u nás není žádný zásadní problém, zatímco v Americe skandál. Každopádně logika věci spočívá v tom, že při odhalování nepravostí musí být novinář chráněn, i když nenapíše pravdu nebo úplnou pravdu. Pokud to tedy neučiní záměrně s cílem politika poškodit. Při odhalování kauz má totiž omezené prostředky a může se splést. Neměla by ho ovšem od odkrývání nepravostí odradit obava, že se s ním pak bude politik soudit, pokud udělá nějakou chybu. Investigativní činnost novinářů by prostě měla mít absolutní prioritu v zájmu ochrany demokracie. Samozřejmě v případech, kdy odhalená informace má nějaký veřejný význam a nejedná se o čistě soukromou záležitost.
