Za totáče to bylo inferno, ale nyní je to někdy peklo.

Které je to datum, kdy se probudíme do toho NORMÁLNĚ fungujícího dne, já se na to těším již od 18. listopadu 1989. Nejdříve jsem byl trpělivý, říkal jsem si všechno má svůj čas, ale dámy a pánové, on je rok 2013 a nic.

Bez komentářeDatabáze Google

Nejsme žádný nostalgik, to opravdu ne. Občas si na ty "revoluční" týdny vzpomenu. Občas se mi do rukou dostanou fotografie, někdy při úklidu přesunu z místa na místo tehdejší tisk, ten mám pro další pokolení.
Každý rok mi osmdesátydevátý připomínají narozeniny syna Jakuba, který se ten rok, v den pádu komunistické vlády narodil. Každý rok si decentně tu změnu oslavím s přáteli, někdy se podívám na dokument, zřídka mi tyto události připomene některý ze současných politiků.
Ale on je i ten vývojový stupeň, který prostě nejde zastavit. Tak proč mám dnes pocit, že se nám na radnicích usadila nová generace podivných veřejných činitelů, kteří dělají vše pro to, abychom ztratili veškerou důveru v politiku.
Opět se tu vytváří pravidlo "všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější." Už si opět říkám, kdy se od volených zastupitelů dozvím pravdu. Proč každé výběrové řízení je zahaleno tajemstvím, proč se dnes do městských organizací dosazují kamarádi kamarádů.
Vždyť jsme chtěli tržní ekonomiku, ale ono je to těžké, řada těch mladých chlapců ve veřejných funkcích má otce či praotce bývalého nomenklaturního kádra. Ti mladí konzervativci, levičáci či co ještě, nemají žádné zábrany. Klidně si po komunálních volbách z neúspěchu své kandidatury udělají opak. Bez uzardění si vydupou místa ve vedení měst a obcí.
Jsou i tací co klidně odhodí veškerou politickou kulturu a pro "mrzký peníz" zradí vlastní stranu. Jsou jak "děvky prodejné."
Neutěšujme se stále tím, že je to krátký čas, těch dvacet čtyři let, abychom žili standardní evropskou demokracií. To už neobstojí. Někdy se blýská na lepší časy, ale to jen ojediněle. Tu, když se druhým mužem kraje stane bývalý politruk.
Zde je kámen úrazu, právě ti bezpáteřní potomci, co dnes ovlivňují ekonomii měst, firem, jsou v dozorčích radách, právě oni poskytli ornou půdu soudruhům. Potichu, ale jistě se nám komunisté vrací do veřejného života. Moderní je říkat, "není třeba to přeceňovat." POZOR, to není o přeceňování, to je o tom, že nejsme schopni tomu zabránit.
Slušní lidé prostě do politiky nejdou, je tu opět doba, kdy se odjíždí na víkend na chaty či chalupy, občanská společnost je upozaděna, dokonce jsou vyslovovány teze, že neziskový sektor má negativní vliv na náš vývoj.
Když chcete tvořit občanská sdružení jako alternativu, je nezájem o aktivní zapojení. Lidé se bojí veřejně se angažovat, ano v roce 2013 se občané bojí říci svůj názor. Opravdu smutná realita České republiky.
Kde domov můj?