Živá voda II.

„Takže vaše maminka tvrdí, že spala v zakletém zámku na zlatém loži, a když kletba pominula, všimla si, že má u sebe cizí stříbrný pásek, a následně zjistila, že čeká dítě,“ zopakoval Ali to, co mu trochu nesouvisle sdělil princ.

Princ přikývl a pokračoval: „A pak je tu ještě ten lékárník, Kabír Erben, a ten tvrdí, že sem v ten den, kdy došlo k vysvobození našeho zámku, zavítal jeden jediný kupec. Byl to princ z nějaké vzdálené země. Víte, já jsem se narodil devět měsíců potom. Nevím sice, kde se berou děti, ale vím, že to trvá devět měsíců, než mamince vyroste v bříšku miminko a že k tomu potřebuje nějakého tatínka. Vždycky, když se snažím přijít na něco dalšího, vyskočí mi na internetu, že je to obsah pro dospělé a to mi dost ztěžuje pátrání. Ale mám fotku toho pásku a na tom je napsáno něco v nějakém cizím písmu. Myslím, že je to latinka.“

Ali se na fotku podíval, a pak pokrčil rameny. „Netuším, co je to za řeč, ale zkusíme Google překladač,“ řekl a naťukal nápis do počítače.

„Jé, to mě vůbec nenapadlo,“ ťukl se do čela malý princ.

„To nevadí, výsosti, od toho jsou odborníci jako já,“ usmál se na něho Ali.

Princ na detektiva s obdivem pohlédl. O jeho věhlasu se povídalo i v zahraničí.

„No jo, čeština,“ řekl Ali po chvíli. „To je jazyk, kterým se mluví v mnoha královstvích. V Potěše, v Ohňovém království, v Jabloňovém království a navíc je to příbuzný jazyk skupiny slovanských jazyků, jaké lidé používají třeba v Krasozemi nebo Košicově. Česky mluví dokonce i největší mozek lidstva, děd Vševěd. Každopádně tohle vypadá na prince z Ohňového království, ten pásek je sice trochu odřený, ale je tu něco o spalujícím žáru.“

„Je k něčemu dobré, že si ten lékárník Erben opsal poznávací značku toho auta?“ zeptal se sedmiletý princ.

Ali se musel dost přemáhat, aby neprotočil panenky a aby zachoval vážnou tvář. „To jste mohl říct hned, výsosti,“ odpověděl. „Poznávací značka auta, to je skoro jako podpis, pokud ho ten člověk tedy neukradl, a to u prince neočekávám. To nám samozřejmě dost pomůže.“

Princ přikývl. „Já vím, ale o vás se říká, že jste úžasný detektiv a já si vás chtěl trochu vyzkoušet, jestli na to dokážete přijít i bez toho.“

Ali se rozesmál. „Jedna nula pro vás, princi.“

„Řeknete mi za to, co je potřeba k tomu, aby žena měla dítě?“ zeptal se Hamid.

„Myslím, že na to, abyste se dozvěděl něco takového, jste ještě mladý, můj pane. Zeptejte se za deset let své maminky,“ navrhl mu detektiv.

„Jenže v tom je právě ten problém. Ona vůbec netuší, kde ke mně přišla. Myslím, že i můj spolužák Abdul ví o tom, jak vznikají děti, víc než ona,“ řekl princ Hamid.

„A není možné, že vám tak trochu lže, protože se stydí?“ zeptal se Ali. „Přece víte, že v tomto kraji není zvykem, aby žena měla dítě a nebyla přitom vdaná. Řekl bych, že v tomhle bude skutečné jádro pudla.“

„A na tom, jak vzniká dítě, je něco, za co by se měl člověk stydět?“ nechápal princ Hamid. „Abdul říkal, že se jen zasadí nějaké semínko do vajíčka, ale že to, jak to dospělí dělají, je tajemství, protože vajíčka jsou strašně tvrdá a na to, aby se to semínko dostalo dovnitř, existuje nějaký trik.“

„Jenže to semínko se musí dostat ženě do břicha, vaše výsosti,“ vzdal to nakonec Ali.

„Kudy?“ vykulil na něho princ oči. „Pupíkem?“

„Ne, jinudy, princi, ale o tom se žádný slušný chlap nebude bavit se sedmiletým klukem. Pokud to vaše maminka opravdu neví, přijďte za deset let, a pak vám to vysvětlím. Anebo ještě lépe, dejte mi tu poznávací značku auta, já vám seženu vašeho tatínka a až budete větší, můžete se na to zeptat jeho.“

„Tak dobře,“ přikývl princ. „Ten lékárník Erben mi to taky nechtěl říct. Říkal jen, že se tu ten princ pár hodin zdržel, že na maminku koukal jako omámený, a pak začal říkat něco o tom, že si sundal ten pásek. Pak se moc dlouze zamyslel, řekl jen, že ho tam nechal a pak že zajel na policii a nechal zatknout doktora Draka za to, že tu dělal nějaké nekalé pokusy na lidech. A jakmile byl doktor Drak pryč, tak se celý zámek probral a kletba tím byla zrušená.“

Jejich rozhovor byl v tu chvíli přerušený tím, že do knihovny vešla mladá královna.

„Detektiv Šervúd Ali?“ zeptala se překvapeně. „Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“

„Říkala jsi, že netušíš, kde je mému otci konec, a já bych to rád věděl,“ odpověděl Hamid.

Královna se zamračila. „Když neměl dost slušnosti, aby se sem vrátil, tak je lepší nechat to být.“

„Možná, že měl spíš dost rozumu na to, aby se sem nevracel,“ namítl Ali. „Pokud je totiž ta vaše verze příběhu pravdivá, čekalo by ho za to dost možná i deset let za mřížemi.“

„Proč?“ vykulil Hamid oči.

„Možná bychom si mohli promluvit o samotě,“ navrhl Ali královně.

Královna zaváhala a nic neřekla.

„Na tom sázení semínek je něco špatného?“ nechápal Hamid.

„Podívejte, vaše výsosti, tohle je vážně zábava jen pro dospělé a já myslím, že už jsem vám toho řekl dost. Každopádně pokud chce muž takto trávit čas s mladou ženou, musí k tomu mít její souhlas, jinak je to trestný čin. Takže dopustil se ten mladý princ trestného činu nebo ne?“

„Zábava?“ podivil se Hamid. „Co je na sázení čehokoliv zábavného? Jednou jsme ve škole sázeli mrkev a-“

„Nech nás o samotě, Hamide. Prosím,“ přerušila ho matka.

Princ s povzdechem odešel a ona popošla k oknu a zády k detektivovi odpověděla: „O trestný čin nešlo. Naopak. Odpojil mě od všech těch hadiček, probrala jsem se a pak jsme si pak celé hodiny povídali. O tomhle zámku, o doktoru Drakovi, o nás. A pak nám došla slova a pak už jsme si nepovídali,“ shrnula královna, co se ten den dělo. „Zkrátka a dobře typický chlap. Jeden hezký den a pak se už nikdy neobjevil.“

„A nemohlo se mu cestou něco stát?“ napadlo Aliho. „Jsou to skoro čtyři tisíce kilometrů.“

Královna zvážněla. Byla na prince Leoše tak naštvaná, že jí něco takového ani nepřišlo na mysl.

Ali se na okamžik zamyslel, a pak odhodlaně řekl. „Prozradím vám něco důvěrného a doufám, že si to necháte jen pro sebe.“

Královna přikývla.

„Víte, za polovinu svých úspěchů vděčím plátku, který se jmenuje Hrom,“ přiznal Ali. „V zahraničí je to velice populární.“

Šervúd Ali si našel internetový archiv Hromu a napsal tam: princové, Ohňové království.

„Tak, copak tu máme?“ začal si časopisy procházet. „Takže v Ohňovém království mají dva prince, prince Matouše a Bohouše. Který z nich to byl?“

„Ani jeden,“ odpověděla královna udiveně. „Tenhle kluk se jmenoval Leoš.“

Princ Leoš, Ohňové království, napsal Ali a pak nechápavě zavrtěl hlavou.

„Možná, že se ten váš princ před vámi jen styděl,“ vzhlédl ke královně. „Tady je napsáno, že byl zhruba před osmi lety zbaven svého titulu a postavení. Přinesl totiž svému otci něco, co vydával za zázračné kapky a král po tom přípravku na jedno oko oslepl. Naštěstí se jeho bratři záhy vytasili se zázračným lékem zvaným 'Živá voda', a díky tomu se mu časem vrátil zrak. Každopádně král toho mladíka vyhodil rozezleně ode dvora a mladý princ šel studovat medicínu.“

„A kde by ti bratři tu 'Živou vodu' vzali?“ nechápala královna. „Vždyť ti dva tady nebyli. Ten, kdo ji koupil, byl Leoš. Respektive to byl jeho řidič, nějaký pan Vlk.“

Ali pokrčil rameny. „To netuším, ale není nic jednoduššího, než se ho zeptat,“ řekl a podal královně svůj mobil, kde byla adresa a telefon oční kliniky, ve které pracoval MUDr. Leoš Straširybka.

Královna zavrtěla hlavou. „Uděláme to jinak,“ řekla rozhodně. „Ten starý král Straširybka ještě žije?“

„Král Arnošt Straširybka,“ podíval se Ali do mobilu. „Není až tak starý, ještě mu není ani šedesát.“

Královna se šibalsky usmála, a pak královi Ohňové země napsala, ať k ní pošle toho syna, který byl u nich tehdy pro 'Živou vodu'. Byla to mocná panovnice, se kterou si to nechtěl nikdo rozházet, a král Arnošt jí samozřejmě vyhověl.

pokračování příště