Tajemství jeskyně Altemirka

Jaké záhadné poselství ukrývají ve skutečnosti vyjmenovaná slova a co je schované v jeskyni Altemirka?

 „Docela by mě zajímalo, jestli můžou takové zdánlivě nesmyslné seznamy slov opravdu ukrývat nějaké poselství. Myslíš, že je Kryštof Prevít začal psát s ypsilonem, protože jsou tak výjimečná? Nebo mu opravdu jen trochu hráblo? Chodil přece jen s tou vidličkou na hlavě. Kdyby to byla šifra, kterou vymyslel opravdový šílenec, pak by neměl normální člověk šanci to nikdy rozluštit. Vždyť co má společného třeba pýcha, pytel, pysk, netopýr, slepýš a pyl? Sama vidíš, jak to vypadá, když se z toho pokouším něco složit. Jsou to hlouposti, stejně jako ten lektvar pana Jazykolama. Bylo to docela zábavné, ale ve skutečnosti to byl nesmysl. Navíc je přeházel tak, že nebyla vůbec seřazená podle abecedy.“

„Víš, že to dělení podle abecedy není jediný způsob, jak se vyjmenovaná slova učit?“ upozornila ji maminka. „My jsme se je ve škole učili jinou starou metodou. Měli jsme vyjmenované rostliny: bylina, pelyněk, pýr a k tomu pyl. A pak vyjmenovaná zvířata: dobytek, kobyla, býk, hmyz, myš, hlemýžď, netopýr, slepýš, sýkora, sýček, sysel, vydra, výr.“

„Vážně?“ podivila se Linda.

„No jistě,“ pokračovala maminka. „Pak byla vyjmenovaná jména: Přibyslav Vyžle, Litomyšl, Ruzyně. Nevím, jestli víš, kdo to byl Přibyslav Vyžle. Učili jste se už o něm?“

Linda zavrtěla hlavou. „Ještě ne, ale byl zmíněný v tom lektvaru, který jsme dnes vařili. To byl opravdový trpaslík?“

„Jistě,“ přikývla maminka. „Byl to známý alchymista a současník Kryštofa Prevíta.“

„A co bylo dál?“ chtěla vědět Linda. „Z čeho ta slova vlastně původně pocházejí?“

„Dál bylo třeba vyjmenované bydlení: byt, příbytek, nábytek, mlýn. Pocházejí z Prevítova deníku, ale ten byl samozřejmě zašifrovaný. Navíc ještě psal zprava doleva, zrcadlově. Je těžké se v něm vyznat. Víš, nechci tě od toho odrazovat, ale tvůj táta promarnil spoustu času tím, že ty jeho podivné zápisky zkoumal. A nebyl jediný. Nechci tě podceňovat, ale není to nic, co by mohly rozluštit desetileté děti.“

„Proč ne?“ zamračila se Linda. „Děti a blázni přemýšlejí jednoduše. Třeba bych právě díky tomu mohla na něco přijít.“

„No, z takového hmyzu, myší, hlemýžďů, netopýrů a slepýšů se dá určitě něco vykoumat,“ řekla maminka žertem. „Třeba poměrně vydatný oběd.“

V ten okamžik Linda zalapala po dechu. „To jsou přece ty malby. Malby z jeskyně Altemirka. Strejda nás tam vzal loni s Kamilem na výlet. Namalovala je dcera Kryštofa Prevíta. Bylo jí tehdy už přes osmdesát. Tak se jí říkalo stará Mirka, a pak po ní pojmenovali tu jeskyni, akorát že to začali říkat německy.“

Maminka se na Lindu překvapeně podívala. „Ta jeskyně odtud není daleko,“ řekla zamyšleně.

„A taky není daleko od Povidliček, ve kterých Kryštof Prevít prožil většinu svého života,“ dodala Linda. „Co když přesně tohle napadlo tátu? Když jsem ho tehdy viděla naposledy, byla asi jedna hodina odpoledne a on mi řekl, že se do večeře vrátí. Musel jít na nějaké blízké místo..."

(Ukázka z knihy "Závěť Kryštofa Prevíta, pána z Povidliček a Satelitů")