Pták Ohnivák 1/6

Jeden král měl velikou krásnou zahradu. Pěstoval v ní mnoho vzácných stromů, ale opravdový unikát byla jabloň, která stála uprostřed zahrady. Říká se, že ráno byl na tom stromě kvítek, do večera z něj bylo nezralé jablko, které přes noc krásně zezlátlo – tedy teoreticky mělo zezlátnout, kdyby ho někdo neukradl. Jenže to jablko se pokaždé ztratilo…

Tak to je první omyl. Žádné jablko, ani to zlaté, nevyroste za den. Ta jabloň měla každý podzim úrodu zlatých jablek, která dozrávala najednou jako každá jiná jablka. Byla to jen speciální odrůda jablek, která se jmenují Golden Delicious, a aby bylo jasno, nebyla zlatá celá. Měla jen zlatou slupku. Kdyby byla celá zlatá, byla by tak těžká, že by ten strom dočista polámala.

Král Justýn Spravedlivý nebyl také žádný hlupák, který by si ta jablka nedokázal ohlídat. Ekonomika království na nich sice závislá nebyla, ale královská rodina z nich měla slušný vedlejší příjem. To se dost hodilo. Ten král měl totiž pět dětí. O těch starších dvou se většinou nemluví. Měl dvě dcery, které už byly obě vdané, ale kromě nich měl ještě tři syny. Jmenovali se Vítězslav, Miroslav a Pravoslav. Byli už docela velcí, ale stejně to byli hračičkové. Moc povinností neměli, rodiče jim koupili všechno, co ti kluci chtěli, a tak Vítek ve volném čase hrál většinou počítačové hry, Mirek si četl komiksy a Pravoslav si stavěl něco ze stavebnic Lego Technic.

Všichni tři už si psali dlouhý seznam, co by chtěli dostat k Vánocům, jenže pak se stalo, že se jednoho podzimu z jabloně obehnané vysokým plotem a hlídané drahým bezpečnostním zařízením ztratilo zlaté jablko.

„To není možné,“ mračil se král Justýn.

„Nemohl někdo použít dron, tati?“ napadlo Mirka, když to u snídaně probírali.

Král zavrtěl hlavou. „Na drony máme speciální detektor. To zařízení by hned spustilo alarm.“

„Nemohla to být nějaká obří straka?“ uvažoval Pravoslav.

„To je nesmysl,“ odporoval mu nejstarší Vítek. „Vždyť víš, kolik ta jabka váží. To by žádný obyčejný pták neunesl.“

„Odteď tam budete v noci na střídačku hlídat, kluci,“ řekl král a princové na něho vykulili oči.

„Proč my?“ podíval se Mirek nechápavě na svého tátu. „Proč tam nepošleš ochranku nebo nějakého detektiva?“

„Protože stejně nic pořádného neděláte,“ odpověděl král Justýn. „Tobě už bude skoro dvacet, Mirku. Vítkovi je dokonce o rok a půl víc a i Pravoslavovi bylo nedávno osmnáct, ale stejně si pořád jen s něčím hrajete. Víte, že váš pradědeček Jaroslav v osmnácti usedl na trůn, ve dvaceti se ženil a ve dvaadvaceti měl první dítě?“

Princové se rozesmáli.

„Tak něco takového si neumím vůbec představit,“ řekli všichni tři téměř jednohlasně.

„No, právě,“ povzdychla si královna. „Neříkáme s tatínkem, že už bychom vám chtěli jít na svatbu, ale rádi bychom vás viděli dělat něco užitečného. Ty, Vítku, jsi budoucí král, ale zatím mi připadá, že jsi připravený tak akorát na to, aby ses stal králem vesmírné lodi v nějaké nové počítačové hře. Myslím, že už jsi na něco takového dost starý. Takže zkrátka a dobře, žádná ochranka, toho zloděje vypátráte vy.“

„A pokud ne, můžete zapomenout na ten seznam drahých vánočních dárků, který si už určitě sepisujete,“ řekl král, jako by jim četl myšlenky. „Víte, že vám je vždycky kupujeme z toho, co dostaneme za ta zlatá jablka.“

Kluci polkli a zamyšleně pohlédli k jabloni. Letošní úroda nebyla nic moc. Jablek tam bylo ještě osm. Kde byly ty časy, kdy jich bylo třeba dvanáct nebo dokonce rekordních devatenáct!

A tak se dohodli, že budou jabloň postupně hlídat. První den měl hlídku Vítek. Vzal si s sebou notebook, ale někdy kolem jedné se mu vybila baterie, a jakmile neměl co dělat, usnul. Ráno bylo na stromě jen sedm jablek.

„Ty jsi tedy hlídač,“ mrmlal Mirek. „Myslel jsem, že toho zloděje chytíš nebo aspoň zahlédneš. To budou tedy Vánoce.“

„Jsem zvědavý na tebe,“ utrousil Vítek. „Víš, jak je to těžké pokoušet se být celou noc vzhůru? I když se o to člověk moc snaží, stejně to pořádně nejde.“

Král s královnou na sebe pohlédli a povzdychli si. Král jim řekl, že mají hlídat na střídačku. Tím myslel, že se během jedné noci prostřídají všichni tři, a ne že se jeden z nich pokusí být vzhůru celou noc. Ale když je to nenapadlo samotné, rozhodli se, že jim do toho nebudou mluvit. Ať se chlapci učí přemýšlet a spolupracovat. Jablek jim sice bylo líto, ale důležitější bylo, aby si ta jejich tři trdla trochu namáhala hlavu. I kdyby je to mělo stát celou úrodu.

Asi tušíte, jak to pokračovalo. Mirek si vzal do zahrady teplý spacák, baterku a hromadu komiksů. Už o půlnoci byl tak znuděný a unavený, že si řekl, že si jen na malinkou chviličku zdřímne. Nařídil si alarm na mobilu, aby ho budil každou hodinu. Když se v jednu hodinu probudil, jablek tam ještě bylo sedm, ale ve dvě už bylo další z nich pryč. Ráno trochu stydlivě pohlédl na Vítka, ale ten se na něj jen významně podíval a nekomentoval to. Věděl, že maminka nesnáší, když se popichují a neodvážil se před ní bratrovi nic říct.