Kama-šutra

Povídka Kama-šutra je určená všem, kdo milují Terryho Pratchetta - vystupují v ní totiž jeho postavy. Napsala jsem ji kdysi pro literární soutěž na discworld.cz a vyhrála s ní 2. místo (roku 2012). 

Trpaslíci měli před Sirem Samuelem Elániem tajemství. Cítil to v kostech. Ještě před týdnem byl štěstím bez sebe, že Sibyla tak snadno souhlasila s tím, že kapitán Karotka a Angua zajedou do Sídla s novým policejním vybavením pro místní hlídku. Teď tady Karotku potřeboval. Mezi trpaslíky se rozmáhalo něco, čemu říkali Kama-šutra a navenek se to tvářilo jen jako velice propracovaná hra s kameny a terči, ale Elánius cítil, že je za tím něco víc. I jeho vlastní trpaslíci z Hlídky se tvářili divně, když se jich na to ptal. Ty přehnaně nevinné výrazy a uklidňování, že se opravdu nejedná o nic, čemu by se Hlídka měla věnovat, svědčily o jediném – lhali mu.
A pak tady byla ještě ta věc se Sibylou. Chovala se divně. Byl tak nadšený z toho, že nemusí zase jet na ten rozčvachtaný nechutný venkov, že si v první chvíli neuvědomil, že to, jak snadno s ním Sibyla souhlasila, když navrhl, aby jel místní Hlídku zkontrolovat kapitán Karotka, bylo samo o sobě podezřelé. A pak ty další drobnosti, kterých si nemohl nevšimnout. Tvářila se zasněně. Vzdychala. A do toho se chovala jako typický chlap – tvářila se, že poslouchá, kývala, ale když jí pak Elánius položil otázku, nevěděla, o čem je řeč. Tohle se jemu nestalo už celé měsíce. Věděl, jak je na to Sibyla alergická a teď ji načapal – no, to přirovnání, které se mu nabízelo, nebylo nejvhodnější, ale prostě ji nachytal při činu. Ještě horší ale bylo to, co Sibyla dělala s jeho úsudkem. Ta drobná vítězství ho plnila takovým uspokojením, že ho až se zpožděním několika hodin napadaly otázky, které mu měly přijít na mysl hned. Neměl by jásat nad tím, že ji poprvé v životě nachytal, jak nedává pozor, ale měl ihned přemýšlet nad tím, co se asi děje. Všechna ta vítězství nad Sibylou byla nakonec tvrdou ranou do sebevědomí Samuela Elania – velitele Hlídky.
A pak tady ještě byla ta záležitost s těmi hadříky. Nachytal ji, jak rovná nějaké malé dětské oblečení – tvářila se, že je to dar a Elánius na to nic neřekl. Nechtěl se ptát, protože nechtěl znát odpověď. Měli nejen malého Sama, ale také svůj věk. Možnost, že by mohli mít nějaké další dítě, Elániovi ani nepřišla na mysl. Dítě mu ostatně nepřišlo na mysl ani tehdy poprvé, už tehdy měl pocit, že je na to Sibyla trochu stará a také to nebylo jednoduché. Dohodli se, že u jednoho dítěte zůstanou, i když Elániovi bylo samozřejmě jasné, že děti nepřicházejí na svět na základě dohod.
„Na co myslíš, Same?“ Elánius polkl sousto a vzhlédl. Sibyla dokonce vypadala méně, ehm, velká než obvykle. Přece nemohla nosit dítě, ale pak zase na druhou stranu, není jí špatně? Elánius měl najednou dojem, že se až příliš nimrá v jídle. Jedla ho nebo ho jen postrkovala po talíři vidličkou? Na tu otázku se momentálně neměl dozvědět odpověď, protože Sibyla položila příbor a podívala se na něho.
„No tak, Same, poznám, že tě něco trápí!“
Elánius neměl tu odvahu zeptat se na tu závažnější z obou otázek, a tak ze sebe jen vykoktal: „Jde o trpaslíky. Něco není v pořádku s tou jejich novou hrou. Nevím, jestli už jsi o tom něco slyšela. Říkají tomu Kama-šutra. Tvrdí, že jde jen o házení kamenů na terč, ale je v tom ještě něco jiného. No a kapitán Karotka, prostě tu není v tu nejnevhodnější dobu. Asi by se měl co nejdřív vrátit.“
„Tak to ať tě ani nenapadne!“ prohlásila Sibyla rozhodně. „On a Angua ten výlet potřebují a zaslouží si ho. Přece bys jim neupřel pár klidných dní na venkově kvůli něčemu takovému! Čeho se vlastně bojíš, myslíš, že se ze hry se šutry strhne bitka se šutry?“
Elánius měl prostě jen ten svůj klasický pocit, čuch na to, že se něco děje a nechtěl to Sibyle vysvětlovat. Jeho žena se nadechla a hruď se jí zavlnila jako plachtoví na ráhně. Pronikavě se na něho zadívala, a pak na něho bez přípravy vypálila: „Jde o to miminko, že jo? Myslela jsem, že ti to ještě nedošlo, ale ty o tom už víš, viď? Trápí tě to, přemýšlíš, jaký to bude mít dopad na Hlídku, a zároveň o tom nechceš mluvit. Nemám pravdu, Same?“
Elánius zrudl a byl moc rád, že malý Samík není už až tak malý a že spí u nějakého kamaráda. Není nad to nasnídat se občas s manželkou o samotě. Na druhou stranu by na tuhle debatu nedošlo, kdyby tu Samík byl. Jak znal ale Sibylu, došlo by na ni později, a teď, když už to téma otevřela, se k němu chtěl vyjádřit.
„Víš, že mám děti rád,“ začal na obranu, „ale prostě v našem věku, musíš chápat, že mám o tebe strach.“
Lady Sibyla se rozřehtala. Nebyl to smích, ale řehot, na který by mohl být hrdý leckterý kůň.
„Ty sis myslel, že jsem těhotná já?“ kuckala se Sibyla.
„A kdo, když ne ty?“ zíral na ni Elánius.
„Angua, samozřejmě,“ podívala se na něho Sibyla pobaveně. „A ať tě ani nenapadne, Samueli Elánie, rušit je na jejich svatební cestě. A na tu trpasličí Kam s šutrem se podívám sama, jestli chceš.“
„Svatební cesta?“ podivil se Elánius. Měl pocit, že se na něj řítí příliš mnoho informací najednou.
„Spíš cesta za svatbou,“ vysvětlovala ochotně Sibyla. „Mají v úmyslu vzít se na venkově a užít si pár dní volna. Všechny zločince v okolí Sídla jsi už stihl pochytat, takže doufám, že je tam nebude čekat žádná zvláštní práce a bude to pro ně opravdu spíš dovolená.“
Elánius k tomu neměl co dodat. Ve chvíli, kdy ho Sibyla oslovovala Samueli Elánie, bylo jasné, že dané téma je zcela mimo diskusi. Takže s těmi zatracenými trpasličími problémy se bude muset nějak vypořádat sám. Elánius vyšel přesto z domu s povznesenou náladou. Sibyla nebyla těhotná. Cítil úlevu. Šlo se mu lehce, navzdory tomu, že mířil do Paláce a že měl nově podražené boty. Ani jedna z těchto dvou věcí, ani žádné trpasličí šutry mu ten den nemohly už zkazit náladu.
I když nakonec se cestou našla jedna věc, která Elánia donutila se na chvíli zakabonit. Na jedné z hlavních ulic zahlédl zbrusu nový obchod Kama-šutra De Lux. No jistě, pomyslel si. Proč si hrát s obyčejným šutrem, když se dá hrát také s něčím luxusním, leštěným a když je dost zbohatlíků, kteří se na něco takového nechají nachytat. A taky dost změkčilců, ušklíbl se, když na jedné z krabic za výlohou uviděl nápis „Extra měkké, jedlé kameny.“ Znělo to spíše jako z reklamy pro trolly, ale když si Elánius přečetl i nápisy napsané drobnějším písmem, ukázalo se, že kameny na tuhle Kama-šutru jsou z marcipánu. Elánius zavrtěl hlavou a opět vykročil k paláci. Měl naspěch. Krabičky Kama-šutra, úroveň dva, si proto nevšiml.
Nakonec měl Elánius poměrně nudný den. Setkání u Patricije bylo méně záludné než jindy, i když Elánia trochu zaskočila otázka na stav Anguy. Jak ví i tohle? Ještě že na to přišla ráno řeč a on to věděl také. Patricij alespoň na rozdíl od Lady Sibyly nepoužíval slovo miminko. Elánia by zajímalo, kde bere Sibyla tu jistotu, že to, co se narodí, bude tímto slovem popsatelné, zejména při úplňku a že bude jen jedno, když už o tom tak uvažoval. Pokud by to měl být jakýsi průměr lidských a vlčích potomků, mohla Angua očekávat klidně tři, čtyři.
Elánius se probíral papíry na svém stole, ale jeho mysl bloudila úplně jinde. Dokonce nechal šutry toho odpoledne na pokoji a pospíšil si brzy domů. Nebylo ostatně vůbec marné nechat občas zjišťování určitých informací na Sibyle. Lady Sibyla dokázala vplout kamkoliv se sebejistotou bitevní lodi a s přesvědčením, že položí-li otázku, dostane se jí na ni odpovědi. Tímto svým přesvědčením dokázala převálcovat i ty, kteří si byli do té doby jisti, že jí odpovědi poskytnout nechtějí. Lady Sibyla zkrátka nebyla policista. Nemusela si počínat mazaně a mít na věci čuch, byla spíš něco jako ledoborec. A dokázala prolomit ledy, které leckdy neprolomilo sebevětší policejní úsilí.
Elánius ji našel u stolu, kde se hihňala nad návodem Kama-šutry, úroveň dva. Elánius nepochyboval o tom, že úroveň jedna už má dokonale nastudovanou.
„Nezdá se, Same, že by ta hra byla opředená nějakým zvláštním tajemstvím, které by ses nedozvěděl z návodu,“ spustila na něj rovnou. „Jde o to, že se ty kameny házejí na cíl v různých tělesných postojích. Některé z nich jsou trochu snazší pro ženy a jiné pro muže. A o to jde. Proto ji trpaslíci tak milují…“
„Nemusí se toho druhého nějak trapně ptát, co je zač,“ dovtípil se ihned Elánius.
„Přesně tak. Bystrý pozorovatel to pozná podle úspěšnosti při jednotlivých hodech,“ dokončila Lady Sibyla za něho.
„Věděl jsem, že v tom musí být nějaký háček,“ posadil se Elánius vedle ní, a pak se zamračil. Neomylně poznal luxusní krabičku z obchodu Kama-šutra De Lux. Natáhl se po jednom z kamenů, ale Sibyla ho zarazila. „Nejez sladké před večeří.“
„Marcipánové kameny,“ zavrtěl Elanius hlavou. „K čemu je to dobré?“
„Úroveň dva, můj milý,“ mrkla na něho Sibyla, „ta je pro ty, kdo se už při první úrovni dovtípili, kdo je kdo. Je to mnohem zajímavější. Určitě se pak o tom můžeš přesvědčit na vlastní kůži.“
Elánius po večeru, který mu připadal stejně dlouhý jako celý předchozí den, usínal s přesvědčením, že multikulturní prostředí je věc přinejmenším značně inspirativní. Záhady, které byly ještě ráno záhadami, byly teď vyřešené a jasné jako – no, hod kamenem.
Přes noc došlo ve Stínově ke dvěma vraždám a Elanius se vrhl do vyšetřování s pocitem, že opět pluje ve známých vodách. Čerstvě ženatý kapitán Karotka se vrátil během pár dní z venkova se svou, zatím normálně vypadající, chotí. Sibyla jim ovšem i tak nechala poslat bednu dětského oblečení. Elánius měl pocit, že si tím Sibyla splnila určitý bojový úkol. V dalších dnech mu připadala bezstarostná, usměvavá a jídlo do sebe házela snad ještě větší rychlostí, než běžně. Žádné příznaky nevolností tu nebyly, možná protože je Elánius už nehledal. Pustil celou tu záležitost z hlavy.
Když pak jednoho dne Sibyla opatrně začala hovor větou: „Same, stalo se něco neočekávaného,“ byl si Elánius jistý, že je to něco typu rozbitá střecha na venkovském Sídle, pod kteroužto záminkou se ho Sibyla zase pokusí dostat na venkov. Ani náhodou si tu neočekávanou záležitost nespojil s jejich večery nad Kama-šutrou. Aby byl ale k trpaslíkům poctivý, musel uznat, že jim nemůže nic z toho přičítat. Kama-šutra byla společenská hra, kterou trpaslíci běžně hráli v hospodách, zcela oblečení, a to dokonce i při úrovni tři. To Samuel Elánius si tu hru značně vylepšil a podle svého přesvědčení jí dodal šťávu. Někdo jako on nebude přece otrocky dodržovat každé pravidlo, na které narazí!
„Myslím, že by to tentokrát mohla být holčička,“ řekla Lady Sibyla zvesela. Žádné zasněné výrazy, žádné náznaky. Ta zpráva byla prostě jako blesk z čistého nebe, z úst jeho zcela normálně se chovající ženy. „Co bys řekl na jméno Kamila?“ nadhodila Sibyla.
„Rozhodně ne,“ vyštěkl Samuel Elánius možná až příliš ostře. Pak trochu smířlivěji dodal: „Prosím tě, vymysli si něco, co nezačíná na slabiku KAM. Já, prostě to s tím nechci mít spojené.“
Lady Sibyla se shovívavě usmála.
Nakonec se malému Samovi narodil bratříček Filip. Stalo se tak v době, kdy se trpaslíci propracovali k úrovni Kama-šutry, kterou Elánius vymyslel již o devět měsíců dříve. Jmenovala se prostě „Kama-šutra pro manžele“ a bylo to podpultové zboží pro odvážné. Tedy pro ty, kdo měli tu kuráž se na něj zeptat. Elánius ji koupil Lady Sibyle jako vtip, i když doufal, že zůstane bez důsledků. Už nikdy nechtěl slyšet větu „tentokrát to určitě bude holčička“. A byl si jistý, že je tu ještě někdo, koho by podobná věta pořádně vyděsila. Zatímco Angua v těchto dnech spala ve svém košíku, kapitán Karotka se musel starat hned o tři holčičky. Sibyla měla pravdu v tom, že potomci Anguy mohli být popsáni slovy „lidské miminko“. Elánius si nechtěně musel vzpomenout na Karotkovy pravděpodobné královské předky. Kolik pohádek začínalo slovy „byl jeden král a ten měl tři dcery“. Za výlohou, ve které byly vystaveny mnohem bezpečnější hry, spatřil knížku „Kdepak je moje lodička?“ Bylo to trochu předčasné, ale stejně ji koupil. A s trochou škodolibosti koupil i knížku „Kdepak je moje panenka?“ Proč nedat kapitánu Karotkovi ještě jeden dárek k tomu všemu, co mu poslala Lady Sibyla? Elánius to nemyslel nijak špatně, ale byl prostě rád, že je jen obyčejný vévoda se dvěma syny. Neměl nic proti dcerám, jen pro něho osobně bylo důležité míti Filipa.