Cesta domů (ukázka)

„Křesťani,“ procedil nenávistně mezi zuby. „Jak by bez nich bylo na světě hezky!“ Cesta domů je knížka o pronásledování valdenských roku 1655, fiktivní příběh je založený na popisech Komenského (Historia o těžkých protivenstvích).

1. kapitola (ukázka)

Mladý hrabě David Paon stál na kopci nad hlavním městem Rouge a třásl se vzteky. V jedné ruce měl výtisk francouzské Bible a v druhé láhev tvrdého alkoholu.

„Křesťani,“ procedil nenávistně mezi zuby. „Jak by bez nich bylo na světě hezky!“

Na chvíli se zadíval do dálky, kde bylo na obzoru vidět pobřeží Francie. Tam věděli, jak na ně. Od známé Bartolomějské noci (1572) uplynulo sice už přes osmdesát let a ve Francii už dávno vstoupil v platnost Edikt nantský, který od roku 1598 zaručoval protestantům téměř stejná práva jako katolíkům, ale stejně měl David za to, že by taková malá Bartolomějská noc prospěla i tomuto ostrovu.

Le pays des Cygnes bylo nezávislé království, ve kterém žilo přes dvě stě tisíc obyvatel. Ve chvíli, kdy začaly ve Francii hugenotské války, utekla řada francouzských křesťanů sem, do této řídce obydlené ostrovní země. Na druhé straně hory Tranchant vzniklo díky tomu celé nové město, zaplněné z větší části těmito uprchlíky. Nebylo se čemu divit. Na ostrově se mluvilo francouzsky a králové tohoto malého ostrova byli novým uprchlíkům příznivě nakloněni.

A tak tu počet obyvatel stále vzrůstal. V Evropě docházelo k nějakému pronásledování protestantů každou chvíli. Proudili sem i valdenští, kteří si od roku 1560 nemohli být v Savojsku už také dál jistí tím, co je čeká. Tehdy přišli o některá ze svých alpských údolí a privilegií a začaly jim těžší časy.

A jestli někdo dokázal Davida rozzuřit, byli to právě valdenští. V podstatě o nich nevěděl vůbec nic, ale byli ve své víře mnohem horlivější a přesvědčivější než ostatní. V hlavním městě měli krásný nový kostel, ve kterém kázal už pár let jakýsi ohnivý starý kazatel, jehož vtípky se bavilo celé město. A nejhorší na tom bylo, že se učení valdenských líbilo princezně Anabele, se kterou byl David zasnoubený.

David si vztekle přihnul z láhve. Bylo pozdní odpoledne a on už byl poměrně dost opilý. Udržel se ale ještě na nohou a číst také dokázal.

Otevřel si Bibli a namátkou v ní našel nějaké místo. Byla to první kapitola proroka Ezechiele. Vztekle zavrtěl hlavou, ještě jednou si přihnul z láhve a po chvíli si začal číst nahlas:

A ty bytosti běhají tam a zpět, na pohled jako blýskání. Díval jsem se na ty bytosti a hle, vedle těch bytostí před jejich čtyřmi tvářemi je na zemi jedno kolo. Vzhled těch kol a jejich zpracování je jako třpyt chryzolitu, všechna čtyři mají stejnou podobu a jejich vzhled a jejich zpracování vypadá, jako když je kolo uprostřed kola. Když se dají do pohybu, pohybují se na čtyři strany; neotáčejí se, když se dají do pohybu. Mají loukotě a výšku a budí bázeň; všechna čtyři mají okolo loukotě plné očí. A když ty bytosti jdou, dají se do pohybu i ta kola vedle nich a když se ty bytosti pozvedají od země, pozvednou se i ta kola. (Ez. 1:14-19 ČSP)

„Kola s očima? To jako vážně?“ vykřikl vztekle směrem k nebi. „A tyhle nesmysly mám číst? Kvůli tomuhle mám přijít o tuhle zemi? Já tady mám být král! Slyšíš mě, Bože?“ řval jako smyslů zbavený. „Tohle je moje země. Já tady budu král a tyhle nesmysly mě o ni nepřipraví.“

Tohle na něho bylo moc. Kdesi dole na zámku začínala oslava princezniných šestnáctých narozenin. David byl o rok starší než ona a byli spolu zasnoubení už několik let. Anabela byla jedináček a její manžel měl být jednou králem téhle země. A celé roky bral jako samozřejmost, že oním manželem bude on.

„Jestli se nepokoříš před Bohem, budu muset naše zasnoubení zrušit,“ brblal si vztekle jednotlivé věty z jejího dopisu, který uměl nazpaměť. „Bůh ti dá nové srdce a nový život… studnice moudrosti, kterou jsem našla v Bibli. A nemělo to být spíš studnice blbosti?“ vykřikl znovu vztekle a přihnul si z láhve. „Co tam bude příště? Po těch kolech s očima? Třeba létající talíře a nebo dokonce mluvící záchod?“

Za chůze znovu otevřel Bibli. Tentokrát mu padl zrak na rodokmen Ježíše Krista.

„Vážně je tohle tvoje slovo, Bože?“ pokřikoval dál směrem k nebesům a popíjel při tom z lahve. „Chceš nás tady umořit nudou, když jsi nám dal tohle na čtení? To neumíš napsat nic lepšího? Co kdyby sis najal nějakého talentovanějšího spisovatele, když evidentně nemáš na to psát knížky!“

Na zámek došel už notně opilý. Oslava se konala ve velkém tanečním sále v přízemí a on se potácel mezi hosty a očima pátral po Anabele. Zahlédl ji v hloučku kamarádek, jak na něj nevěřícně zírá. Po chvíli se vzpamatovala a zamířila k němu.

„Co tady děláš, Davide?“ obořila se na něho potichu. „Říkala jsem ti, abys sem dneska nechodil.“

„Přišel jsem ti připít na zdraví, krásko,“ zahlaholil opile. „A navíc jsi říkala, že ti nemám chodit na oči, dokud aspoň neotevřu Bibli, jestli si dobře pamatuju. A už jsem ji otevřel a jsou to samé nesmysly, abys věděla. Koukající kola a mluvící záchody,“ plácal David, který už nevěděl, co doopravdy četl a co byly jeho vlastní hlášky.

„Jdi domů, Davide,“ sykla na něho Anabela. „Jsi evidentně opilý.“

„Míň než ten, kdo psal tohle,“ ukázal na knihu ve své ruce. „Jsi husa, jestli tomuhle věříš. Tohle je dobrý tak akorát pro slepičí mozeček, jaký mají holky. Každý chlap vidí na první pohled, že je to nesmysl. Pořiď si kurník, děvče, bude se ti to líbit. Můžeš tam o těhle nesmyslech kvokat s ostatníma slepicema. Víš, co z tebe bude? Královna slepice první!“

„Davide, neblázni,“ obrátil se na něho Laurent, jeden z jeho přátel. „Za urážku královské rodiny tě můžou veřejně zbičovat na pranýři. Pakuj se odtud a promluv si s ní o tom, až nebudeš na mol.“

„Dojděte, prosím, někdo pro stráže,“ obrátila se Anabela na okolo stojící mládence.

„Ale no tak, Belo, to jsi vážně tak blbá, že se kvůli snůšce podobných blábolů obrátíš zády ke svému snoubenci? Vždyť to nemá hlavu a patu. Takovým nesmyslům může věřit tak akorát nějaký bezhlavý rytíř, ten totiž taky nemá mozek, víš? Bezhlavý rytíř a káča jako jsi ty!“

„Vypadni, Davide,“ obrátil se na něho znovu Laurent a začal ho strkat k oknu. „Jdou sem stráže.“

Laurent ho dostrkal k oknu....

Toto je ukázka z mé knihy Cesta domů - kniha se částečně odehrává na fiktivním ostrově poblíž Francie a částečně v Alpách, v Savojsku. Hlavní postavy a zápletky knihy jsou vymyšlené, ale události, týkající se vyvraždění valdenské církve, jsou částečně skutečné a došlo k nim v roce 1655.