„My jsme Odpírači, jestli jsi vo nás ještě neslyšel,“ houkl na mě další z hostů. „Takže si buď laskavě umej ksicht nebo pokračuj v cestě.“
Byl jsem jen kousek od Jestřábího oka a nevěděl jsem o tom místě vůbec nic. A tak jsem překousl svou hrdost. Jakkoliv mě štvalo to, jak se mnou ti chlapíci mluví, nutně jsem potřeboval dvě věci – teplé jídlo a nějaké informace. Třeba z toho ještě bude zajímavý večer, říkal jsem si, když jsem si myl u pumpy obličej.
Měl jsem v úmyslu do sebe tiše nasoukat svou večeři, ale Odpírači se zřejmě rozhodli, že cizinec v místnosti je vítané zpestření a dva z nich si ke mně přisedli.
„Mladej kluk a taková ovce,“ začal jeden z nich, aniž by se představit. „Když ti řeknou, aby sis na ksicht namaloval 'jsem vůl', tak to taky uděláš?“
„Něco se vyzkoušet musí,“ utrousil jsem neurčitě.
„Vyzkoušet, to je právě to ono,“ řekl druhý. „Zkouší se to. Je to experiment. Nepodložený a časem neprověřený experiment. Nikdo neví, co to s tebou udělá za pár let. Většina barev je jedovatejch. Dost možná jako trpaslíci můžeme i vymřít. Něco ti povím, experimentovat sám se sebou je nezodpovědné. Vůči sobě i trpasličí rase jako takové!“
Tušil jsem, kam míří. Po těch letech už mě nepřekvapovalo nic. „Jestli nás všechny ty barvy otráví nebo způsobí, že nebudeme moct mít děti, tak vy pak budete mít celý širý svět pro sebe. To je docela fajn, ne?“
Číslo jedna protočil panenky. „Takhle jednoduché a černobílé to vážně není. Páchá se tu na nás trpaslících genocida, překrucují se tu čísla a fakta a z toho, kdo na to poukazuje a přemýšlí o něco víc než ostatní, se dělá veřejný nepřítel. My jen nežereme všechno i s navijákem. Jsme ochotní si najít pořádný informace. Přemýšlíme o tom, kdo jsou ti nahoře a jak dobře to s námi asi tak můžou myslet. A vzhledem k tomu, že je to parta hajzlíků, tak bych řekl, že odpověď je nasnadě. Moc dobře asi ne.“
„Slyšel jsem, že v komplexu Jestřábí oko jsou ukryté staré texty, ve kterých je ve skutečnosti napsané, jak to s celým tím malováním je,“ řekl jsem potichu a spikleneckým tónem. „Víte, já bych udělal cokoliv proto, abych se k nim dostal. Taky bych chtěl skutečné informace. Nejsem žádná ovce, ale když už se mezi ovce chystám, přišlo mi moudré navléct na sebe ovčí kožich.“
Zásah! Jednička a Dvojka se na sebe uznale podívali. Skočili mi na to.
„Když je to takhle,“ řekl Dvojka potichu, „tak to je jiná. Víš, někdy se říká, že Odpůrci jsou banda nevzdělaných hlupáků, ale my jsme ve skutečnosti místní intelektuální elita. Tady Drobek pracoval celý život jako asistent doktora a doma má opravdickou knihovnu. Za svůj život přečetl osm knih.“
Obdivně jsem se na Drobka podíval. Tolik knih nepřečetl snad ani náš pan král. Možná, že to nebyli takoví prosťáčci, jak na první pohled vypadali.
„Možná bychom ho mohli seznámit s Papalášem, co myslíš?“ navrhl Jednička.
„Abys tomu rozuměl,“ přidal se Dvojka. „Do jeskyně s velkým J – tím myslím tu, co jsou v ní ukryté ty posvátné texty, je dovolený vstup jen zasvěceným. A takové zasvěcení, to trvá roky. Papaláš je bratrancem našeho korunního prince. Bohužel nedokázal projít celým zasvěcením, protože při jednom předčítání dostal záchvat smíchu, ale je to jediný trpaslík, kterého znám, který tam vůbec kdy byl, ví, kde to je a dokonce část těch textů i slyšel.“
„Byl bych vám vážně zavázaný,“ řekl jsem zvědavě a tentokrát jsem to myslel upřímně. Trochu rozčileně jsem dodal: „Jak je možné, že něco, co je údajně tak důležité, schovává nějaká privilegovaná skupina před ostatními a ukáže to jen některým? Pokud tam jsou informace, které se týkají i výrů, měli bychom takové texty mít všichni k dispozici.“
Dvojka přikývl. „Je to úplně jednoduché. Takhle prostě funguje naše společnost. My dole máme být jen jako tupé stádo, které bude skákat podle toho, jak oni pískají.“
Jednička se k němu přidal. „Tak tak. Každý bychom měli mít právo rozhodovat sám za sebe a nebýt nijak postihovaní, pokud se nepřipojíme k davu. Každopádně za Papalášem tě vezmeme ráno, bude to tak bezpečnější.“
Nasoukal jsem do sebe už trochu vychladlé jídlo. Ještě chvíli jsme si povídali. Na světě přece byla i jiná témata než výři. Ukázalo se, že Dvojka, který se ve skutečnosti jmenoval Bořivoj, je úspěšný obchodník. Měl vlastní cvičené myši a několik kárek, se kterými vozil zboží po okolí. A dokonce věděl, kde je Jezevčí hrádek.
Uléhal jsem se smíšenými pocity. Dělal jsem to, co jsem považoval za nejlepší a některé jejich protiargumenty mi připadaly hloupé. Nechtěl jsem se s nimi ale hádat. Zároveň do mě zaseli malé semínko strachu a to mě rozčilovalo. Jasně, že jsem měl nějaké otazníky a pochyby, ale stejně mi připadalo moudré se před výry chránit. Každopádně ze začátku jsem byl vůči nim dost skeptický a dělal jsem si z nich legraci, ale teď jsem byl vážně rád, že jsem je potkal. Opravdu jsem potřeboval někoho, kdo se tu vyzná.
