Až přiletí výři... dostaneš tečku. Vlastně hned několik teček, protože tečkování je to jediné, co dokáže trpaslíky před nebezpečnými výry ochránit. A tak se společnost rozdělí na tečkované a neotečkované...
„Podívej, nevím, jak přesně tohle funguje,“ odpověděla mi, „možná je na tom obrazci jen něco děsí, ale pravdou je, že na nás nikdy žádný výr nezaútočil. V naší vesnici za ty poslední roky nezemřel při výřích útocích ani jeden jediný trpaslík!“
„To si ze mne děláš legraci?“ vyhrkl jsem nechápavě. „A proč něco tak životně důležitého nikomu nesdělíte? Výři nás zobou jako jednohubky a ty mi chceš říct, že máte návod na to, jak se jim ubránit a nikomu neřeknete ani slovo?“
„Ale Kubíku,“ oslovila mě poprvé jménem a já se trochu zamračil nad tou infantilní zdrobnělinou. „Vždyť naši kazatelé chodili, dokud to ještě šlo, do města pravidelně. S každým, kdo chtěl jsem se bavili o naší Knize, o tom, jak by měli trpaslíci správně žít, i o naději, kterou máme.“
„Vždyť to jsou pohádky pro děti,“ odsekl jsem. „Trpaslíci byli prý kdysi stejně velcí jako lidé, ale zlý čaroděj je zaklel, protože byli zbabělí nebo něco takového. A jednou přijde nějaký princ Nasír a všechny nás vysvobodí a zase se zvětšíme. Přece něčemu takovému nemůžeš věřit?“
Viděl jsem ale, že přesně tomuto věří a že navíc začíná být trochu uražená.
„Vážně je v té vaší knize něco o tom, že aby si vás výři nevšímali, musíte mít na obličeji napsané to 'fuck off'?“ zeptal jsem se. „Můžu si tu knihu přečíst?“
Babička se na mě chvíli zamyšleně dívala, pak vstala a podala mi starou odrbanou knížku. Vypadala trochu dojatě. „Tahle patřila dědečkovi,“ řekla tiše a já jsem pochopil, že i když je lehce naštvaná, dává mi něco, co považuje za poklad. Trochu jsem se uklidnil.
„Nechtěl jsem být hrubý,“ řekl jsem omluvně a rychle jsem se zakousl do koláče, abych jí tím dal najevo, že rozhovor ještě zdaleka neskončil. „Je to pro mě všechno hodně zvláštní, víš?“
Při jídle jsem opatrně listoval stránkami, napsanými knižním jazykem a zdobnými písmeny.
„Proč, když chce někdo říct něco důležitého, musí vždycky mluvit tak divně?“ povzdychl jsem si a namátkou jsem přečetl jednu větu, kterou jsem zahlédl na samém konci knihy: „Nuž, již vstaňte, pranic neumdlévejte. Zvěstujte má slova po celém světě a očekávejte, že přijde veliký Nasír, jež učiní všemu našemu trápení konec!“
Babička pokrčila rameny. „Tohle není originální text,“ upozornila mě. „Ten je schovaný ve skalním komplexu zvaném Jestřábí oko a pokud vím, tak původní autor neměl takový literární talent jako prorok Brčko, který po něm ty prastaré texty přebásnil.“
„Jestřábí oko?“ zbystřil jsem. Kdysi dávno mi Jasmína říkala, že má v oněch vzdálených jeskyních nějaké příbuzné. Najednou mi to vše připadalo mnohem zajímavější. Docela rád bych takové původní texty viděl. Kniha, kterou jsem držel v ruce, mi při prvním prolistování připadala tak trochu rozplizlá. Co když to byl jen rozmazaný odraz v ušpiněném zrcadle, který zakrýval hloubku původního textu?
O půl hodiny později jsem vyrazil na cestu. Na obličeji jsem měl zbrusu nový nápis „fuck off“, napsaný výraznou červenou hlinkou. A přes rameno jsem měl raneček, udělaný ze staré přikrývky. Bylo v něm nějaké oblečení po dědovi, jídlo, láhev s vodou a jeho Kniha.
Když jsem odcházel, zaslechl jsem sbor, který zrovna zpíval nábožnou píseň: „Nasíre, nejkrásnější jméno máš. Nasíre, přijď již brzy k nám.“
Na chvíli jsem se zaposlouchal do jejich slov, jestli v nich nebude třeba nějaká cenná informace, ale opakovali stále dokola to samé. Muselo se jim nechat, že moc pěkně.
Zamířil jsem k blízké samotě, kde bydlel jeden z mých bývalých spolužáků a požádal jsem ho, aby řekl našim, kam jdu a hlavně, aby si všichni napsali na obličej ona magická slova. Dušoval se, že jim to určitě vyřídí.
„To doufám,“ řekl jsem vážně. „Ne, že místo toho složíš nějakou písničku typu 'fuck off, výři, pocuchám vám chmýří' a necháš si něco tak životně důležitého pro sebe!“
Vítek přešel se čtveráckým úsměvem k umyvadlu a začal si umývat puntíky. „Takže ti, kdo říkali, že je tečkování blbost, měli nakonec pravdu?“ rýpl si, protože sám si puntíky začal malovat až ve chvíli, kdy to bylo povinné.
„Myslíš?“ opáčil jsem. „Sám bych řekl, že jsme jim jen nedali ten správný tvar.“
„Každopádně pokud jsme doteď vypadali jako naprostí pitomci, tak jak budeme vypadat teď?“ zeptal se Vítek.
„Jako banda kreténů,“ zazubil jsem se.
„Tečkovat či netečkovat, toť otázka,“ mrkl na mě Vítek, když jsme se loučili.
