Až přiletí výři... dostaneš tečku III.

Až přiletí výři... dostaneš tečku. Vlastně hned několik teček, protože tečkování je to jediné, co dokáže trpaslíky před nebezpečnými výry ochránit. A tak se společnost rozdělí na tečkované a neotečkované...

Nejdříve jsem si myslel, že členové Starého měsíce mají na tvářích také puntíky. Zdálky to tak vypadalo. Když jsem ale přišel blíž, zjistil jsem, že mají na obličeji nějaký nápis. Chvíli mi trvalo, než jsem ta slova rozluštil. Byla to nejspíš nějaká náboženská záležitost, protože výraz „fuck off“ jsem v běžné řeči nikdy neslyšel.
Obzvlášť podivně vypadalo těch sedm písmen na obličeji mé babičky. Když mluvila nebo se na okamžik usmála, daly se jí do pohybu vrásky na obličeji. Vždycky jí vysvitla světlejší neopálená a nepopsaná kůže. Bylo to docela legrační, až na to, že mně ten den do smíchu nebylo.
Dědeček už nežil. Zemřel před rokem a půl a tuhle drobnost se nám coby jeho rodině nikdo neobtěžoval sdělit. Nepřekvapovalo mě to. 
Babička přijala informaci o tátově zranění s povzdechem. Zamyšleně se podívala z okna a já využil té malé chvilky k tomu, abych jí položil neomalenou otázku: „Nechtěla bys ho třeba vidět? Je vážně zraněný. Kdoví, jestli se z toho dostane.“ Naschvál jsem přeháněl.
„Zlato, to přece nejde,“ odpověděla babička.
„Bojíš se jít ven?“ opáčil jsem. „Nebo je to na tebe moc daleko?“ Jejich vesnice byla od města přece jen kus cesty a ona už byla docela stará.
„O to nejde,“ zavrtěla babička hlavou. „Na nás výři neútočí. Ale tvůj táta nás kdysi zradil a já se nemůžu jen tak sebrat a jít ho navštívit. Víš, jaký by tady z toho byl poprask? Nemůžu opustit své lidi a stýkat se s někým, kdo pohrdl vším tím, co jsme mu tady nabízeli.“
V hlavě mi šrotovala ta podivná informace, že na ně výři neútočí, ale přesto jsem nechtěl odbočit od tématu. „A my nejsme tvoji lidi?“ namítl jsem. „Vždyť je to tvůj syn! A nevím, co všechno jste mu tady nabízeli nebo ne. Táta říkal, že když se chtěl ženit, byly v celé vsi jen dvě holky jeho věku. Jedna prý měla zuby jako kůň a ta druhá jako kůň řehtala. Odešel odtud hlavně proto, že tu neměl žádnou pořádnou budoucnost!“
„To je dost povrchní a neuctivé, nemyslíš?“ namítla babička. „To děvče s těmi velkými zuby byla moc milá holka. A navíc by mu povila podstatně víc dětí než tvoje maminka. Prý při tvém porodu málem zemřela a další děti už raději mít nezkoušeli.“
Takže to nebyla pravda, že ji její syn až tak nezajímal, blesklo mi hlavou. Dokázala ho nějakým způsobem šmírovat aspoň natolik, aby věděla, že měl jen jedno dítě a proč. Ty její řeči mě ale trochu urážely, a tak jsem vypálil: „Naši dávali přednost kvalitě před kvantitou.“
Naschvál jsem se na ni zacenil a ukázal své dokonale rovné zuby. 
„Mám tady ještě dceru,“ řekla babička tiše a poprvé mi připadalo, že je v tom trocha upřímnosti. „A ta má osm dětí. A také tu mám spoustu přátel. Samozřejmě jsem tě vždycky chtěla poznat, obzvlášť pokud jsi tak kvalitní, jak říkáš,“ rýpla si a já jsem ocenil, že má tahle stará sektářka smysl pro humor. „Co bys dělal na mém místě, kdyby sis měl vybrat mezi tím, koho ztratíš?“
„Byl bych dost chytrý na to, abych se viděl s kým budu chtít a nikdo na to nepřišel,“ odsekl jsem.
„Což je samozřejmě to, co napadne nás smrtelníky,“ odpověděla babička. „Ale jak bych si takový přestupek obhájila před naším Pánem na nebesích?“
„Nevěděl jsem, že máme na nebesích nějakého Pána, který lidem přikázal, aby se nestýkali se svými příbuznými, pokud se rozhodnou odstěhovat z nějaké vesnice,“ zamračil jsem se na ni a usrkl jsem si poprvé z hrnku, který přede mne postavila.
Viděl jsem, že se nadechuje, aby mi dala nějakou náboženskou přednášku, a tak jsem na ni raději vypálil další otázku. „Co znamenají ta slova, co máte na obličeji a jak to, že jsi říkala, že na vás výři neútočí?“
„Ta slova jsou posvátná a chrání nás před nimi,“ řekla babička, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
„Jo?“ vyhrkl jsem. „Odkdy umí výři číst?“