Až přiletí výři… dostaneš tečku. Vlastně hned několik teček, protože tečkování je to jediné, co dokáže trpaslíky před nebezpečnými výry ochránit. A tak se společnost rozdělí na tečkované a neotečkované...
...mezi tečkovanými a neotečkovanými panují nevraživé pocity. A pak trpasličí král vyhlásí tečkovací povinnost... Tečkování je ale jen jedna součást problému. Kde se výři vzali a kdo je posílá?
1. kapitola - Výři
Mám jednu krásnou vzpomínku na dobu, kdy byl svět ještě normální. Běžím s Jasmínou lesem. Prodíráme se vysokými stébly trávy a do vlasů nám padají kapky rosy. Pak zaslechneme dusot. Liška. Někdo by si mohl myslet, že je pro nás trpaslíky takhle velké zvíře nebezpečné, ale lišky jsou pomalé a hloupé. Než proběhne kolem, jsme už dávno bezpečně schovaní za kusem kůry, která se odloupla z pařezu. Les známe jako svoje boty. Jasmína vyrazí zpoza pařezu a znovu se rozeběhne jako s větrem o závod. Je nám asi osm a jsme šťastní a bezstarostní. Máme radost ze své vlastní síly a šikovnosti. Možná si věříme až moc, protože Jasmína se v tom trysku otočí a usměje se na mě. Světlé vlasy jí vlají kolem hlavy. Vypadá to jako svatozář. A pak zakopne. Rozplácne se jak široká tak dlouhá přímo do louže. Směji se jako blázen. O chvíli později sedíme v domku jejích rodičů a srkáme horký čaj. Je nám spolu dobře. A vypadáme úplně normálně.
Teď je mi o pět let víc a sedím ve škole. Obličej mám pomalovaný puntíky. Děsím se té chvíle, kdy Jasmína přijde do třídy. Tečkování. Jasmína to nesnáší. V duchu slyším její argumenty: Jak si může být někdo jistý, že mu to dlouhodobě neublíží? Co když mu ta barva časem rozežere kůži? Co když mu po tom narostou bradavice?
Jenže můj táta říká, že věří ve vědecký pokrok. Čísla prý hovoří jasně. Tečkování nás chrání před výry.
Výři. Nikdy předtím nás nelovili. Teď se ale zdá, že si na nás zasedl celý ptačí svět. Pomalu už neznám rodinu, ve které by nepřišli o nějakého člena. U nás to byla babička. Bylo jí rovných devadesát. Neumím si představit, že by to byl někdo jiný. Někdo mladší. Někdo, koho potřebuji víc a u koho bych to neočekával.
Přilétají vždycky na podzim. Letos to bude už třetí zima. Svými ostrými zobáky nás dokáží vyšťourat i z našich obydlí ve skalách. Neútočí na nás jen v noci, ale i ve dne. To, že by nás před nimi mohlo ochránit tohle podivné válečné malování, bylo prý napsané v nějaké staré kronice. Spousta lidí tomu nevěřila, ale někteří to začali zkoušet. Chvíli vypadalo, že si výři těch, kdo byli pomalovaní, nevšímali.
Někdy mi připadá, že se svět zbláznil v den, kdy výři sezobli prvního tečkovaného trpaslíka. Do té doby jsem měl pocit, že jsme všichni na jedné lodi, že společně čelíme výrům. Teď mi připadá, že bojujeme spíš mezi sebou. Tečkovaní a neotečkovaní. Někdy zapomínáme, kdo je náš skutečný nepřítel.
Často mi zarputilost obou dvou stran připomíná měsíční kazatele. "Starý měsíc" je sekta, jejíž členové se stýkají nejraději jen sami mezi sebou. S těmi zvenku udržují dost chladné vztahy. A vůči trpaslíkům, kteří tuhle sektu opustí, jsou vyloženě nepřátelští. Jak to vím? Nikdy jsem se neviděl s prarodiči z tátovy strany. Táta si vzal dívku, která nebyla „od nich“. Babička s dědou se s ním nebaví už dobrých šestnáct let. Říkám, že jsem se s nimi neviděl, ale tím myslím, že jsem u nich nikdy nebyl na návštěvě. Jednou mě ale děda zastavil na ulici a snažil se mi kázat. Poznal jsem ho na základě rodinného portrétu. Zato on vůbec nevěděl kdo jsem já. Celou dobu jsem měl na jazyku ten nejpádnější argument, jaký znám – proč by měl někdo chtít být mezi trpaslíky, kteří se k sobě takhle chovají? Ale nedokázal jsem mu to říct do očí. Místo toho jsem si od něho jen vzal letáček, který mi dával. Mám ho dodnes schovaný. Koneckonců je to jediná věc, kterou jsem kdy dostal od svého dědečka.
Musím říct, že jsem byl rád, když náš král zakázal měsíčním kazatelům vstup do našeho města. Byli tak jiní a už jako dítěti mi na nich vadilo úplně všechno. Vážný tón, kterým i dětem říkali o tom, jak mají správně žít. Jejich šle, licousy, dlouhé sukně jejich žen. Všem se ulevilo, když tyto bizarní postavy zmizely z našich ulic a z našich životů. I když vím, že naší rodině se na ně nepodaří zapomenout nikdy. Vždyť nám v žilách koluje jejich krev, i když bychom to tak rádi popřeli. A teď mám pocit, že jsme si od nich všichni vypůjčili tu jejich nevraživost a blahosklonnost. Povýšenost, se kterou tak samozřejmě sdělujeme druhým tu jedinou pravou pravdu na světě.
Není pro mě až tak důležité to, jestli někdo má nebo nemá pomalovaný obličej. Táta má pro to samozřejmě různé ekonomické argumenty. Kdo má stále platit stráže, aby chránili neotečkované, na které podle statistik útočí výři především? Ani mi až tak nevadí, že tu sedím s puntíky na obličeji a vypadám jako pitomec. Mě děsí něco docela jiného. To rozdělení. My a oni. Něco to v nás mění. Stávají se z nás dvě znepřátelené strany, které vůči sobě jednají jako šílenci.
Možná, že výři jednoho dne zmizí. Ale co po nich zůstane? Vytratí se přátelství? Slušnost? Zdravý rozum? Budeme ještě vůbec schopní racionálně přemýšlet? Nebo na sebe budeme už navždy plivat svoje názory jako jedovaté urážlivé sliny?
Je to tak svůdné. Cítím to i sám na sobě. Pokud my jsme ti, kteří mají pravdu a oni ti, kdo se mýlí… Ne, nesmím takhle uvažovat. Do třídy vchází Jasmína. Podívá se na mě a protáčí panenky. Beze slova si sedá do lavice přede mne. Ani se neohlédne.
Mám spoustu vzpomínek na dobu, kdy byl svět ještě normální. A většinou je v nich i ona.
pokračování příště
PS: Tohle je začátek knížky, kterou píšu. Nehledejte v ní žádné hluboké moudro. Není v první řadě o tečkách. Jsou v ní sice jisté alegorické prvky se soudobou společností, ale bude to spíš dobrodružný příběh o trpaslíkovi, který se postaví výrům a odhalí, co je pravdy na dávných legendách.
