Smrt je nedílná součást života. Umíráme od okamžiku narození. Ať se ženeme jakkoliv rychle.
Svět se zbláznil. Zrychlil, v rozporu s logikou věci. Pokud lidstvo dokázalo rozvojem technologií zmechanizovat a urychlit téměř všechny činnosti, logika věci napovídá, že lidé by měli mít mnohem a mnohem více času. Zpomalit, najít si chvíle pro sebe, pro své blízké, pro své záliby a koníčky. Ovšem opak je pravdou.
To, co dříve trvalo den nebo minimálně půl dne, zvládáme za hodinu. Otočíme to autem, honem, honem vyřídíme a ženeme se dál. Jsme netrpěliví, nedokážeme počkat chviličku v zácpě na silnici, vztekáme se, nenávidíme se, proklínáme se navzájem. Jsme kombinací hovnivála s jeho kuličkou trusu a hemžícího se mraveniště. Pachtíme se za chimérou lepšího, levnějšího, většího, až do chvíle, kdy nás dožene zubatá s kosou. I když poběžíme jakkoliv rychle, tomu okamžiku neuteče nikdo z nás.
Proto říkám, člověče, zpomal! Zastav se na chvíli, nadechni se, rozhlédni se kolem sebe. Pro svůj spěch nevnímáš.
Zastav se, usměj se, řekni vlídné slovo.
Lidé okolo tebe jsou stejní jako ty. Jste součástí jednoho druhu. Člověk smrtelný.
Ne každý propadl všeobecnému shonu. Stále jsou lidé, kteří vnímají čas s nadhledem. Podobných lidí, jako jedna kolegyně, těch je třeba si vážit. Po dobu nepřítomnosti uvedla do automatické odpovědi v mailu: Od 10.10.2012 budu mimo kancelář a vrátím se nejdříve 30.11.2015. Na vaši zprávu odpovím, jakmile se vrátím z mateřské a rodičovské dovolené.
Už čekám dva roky, ten rok už uteče jak voda.
Keep smiling.
