Se změnou společnosti, s demokratický přerodem, se svěžím dechem západu, k nám dospěl fenomén tykání. Přiznám se, že jsem z toho více než rozpačitý.
Já jsem prostě ze staré školy. (Můžu tady použít slovo prostě? Není to už moc zprofanované z předvolebních hesel jedné strany)? Tak jinak. Jsem ze staré školy. Učili mě zdravit lidi, které potkám, učili mě poděkovat, učili mě úctě k druhým. Dodnes zdravím na ulici kolemjdoucí, u nás to je stále zvykem, i když mladí to nedělají. Nenadávám na ně, jako to dělali naši rodiče na mé vrstevníky, když nepozdravili. To taky přinesla doba. Čumí na vás jak telátko boží, když vás potkají, ale pozdravit neumí. Aspoň to "Grüss Gott" by mohli, jako já, když jsem byl malej. To jsem prý hlásil z kočárku pořád, díky paní, která mě vozila. A byla Sudeťačka. A zdravila každého.
Trochu jsem odbočil. Jiná doba, jiné mravy. Přišlo k nám tykání. Je to in a cool. Tak se to nosí prakticky všude. Prý to sbližuje a utužuje kolektiv. Koukněte na Amíky, ti si tykají pořád. No já si myslím, že nemusí všechno, co dělají Amíci, dělat každý Čech. Možná právě proto, že je Čechem. A má krásnou mateřskou řeč, která angličtinu hravě strčí svojí bohatostí do kapsy. Mimo jiné právě v tom oslovení. My máme na rozdíl od Amíků ani ne dvě, ale tři možnosti oslovení. Můžeme klidně i onikat. Což sice není používané, ale kdysi bylo. A kdysi budeme brzy psát i o vykání.
U mě v zaměstnání jsem jediný, kdo vyká svému nadřízenému a řediteli. Z mé strany je to vyjádření úcty, ovšem nevím zda to tak chápou oni. Ostatní spolupracovníci určitě ne. Ti na mě hledí jako na exota. Oni si na náměstka i ředitele kdykoliv houknou křestním nebo zkomoleninou. Není pro ně problém tykat jim před návštěvami, kdykoliv a kdekoliv. Zda je to přínosem k image naší firmy nevím. Ale zřejmě to utužuje kolektiv. (Až tak, že jim vedení někdy nedokáže poručit).Nevím, jestli tykají žáci ve školách učitelům, ale nepřekvapilo by mne to.
Horší je, že tenhle trend se nese už od školky. Kamarádka mi vyprávěla, že její mamince, důchodkyni zaskakující ve školce, řekl chlapeček na napomenutí: "No a co, ty pipeno". Chudák mnohaletá vychovatelka s určitými nastavenými standardy to dost dlouho nemohla rozdýchat.
Jenom očekávám, kdy mi v obchodě začne tykat prodavačka. Přižene se ke mně, na klopě jmenovku s křestním jménem (což taky nechápu, protože takových Jarmil může být v tom obchoďáku taky třicet, že), pod jmenovkou placku s nápisem - chci jen spokojené zákazníky-(další věc, chtít a mít je rozdíl), a řekne mi: "Co pro tebe můžu udělat"?
Myslím si, že všeobecný trend tykání vypovídá o ztrátě úcty k druhému člověku a všeobecném úpadku dnešní společnosti. Tykání určitě nepatří všude a nucené tykání kolektiv neutuží. Ani nenaváže přátelství na pokyn.
Nebo je všechno jinak? Nevracíme se spíš do doby, kdy jsme si byli všichni rovni? Hej ty, soudruhu,co myslíš?
