V naší republice je to běžný standard. Bere se to jako samozřejmost, omlouvá se to a zlehčuje. Všichni kradou.
Sotva jsem vyjel na polní cestu, ulevilo se mi. Mám za sebou tu silnici plnou bezohledných řidičů. Tady budu mít klid. Jak jsem se mýlil. Po pár metrech, za první zatáčkou, jsem narazil na první auto. Pěkně přes celou cestu. Projet se nedalo, kolo jsme musel protlačit po krajnici polem. Kufr dokořán, no nekoukni se. Plný hlávek zelí. Je sezóna, po víkendu se začne sklízet. Tak honem, honem. Trochu urvat z družstevního.
Až na to, že trocha byla minimálně padesát kilo, a družstevní už dávno není. Auťák cirka za půl mega, ale na zelí po dvou korunách kilo, na to už nezbylo. Navíc, když má člověk za barákem pole, že. To by byl blbej. Kdo nekrade, okrádá rodinu.
Vždyť tím se dnes holedbá každej. Jak bojoval proti bolševikovi, že mu sklízel úrodu.
Nebo taky datel. Normálně si kradl pro sebe, žádnej třídní boj. To jsou kecy. Ale v lidech to zůstalo. To přece není krádež, to se může. Vzít si z kolchozního. Myslím si, že zítra s tím zelím bude stát v trhu.
Říkám to znovu. Kolchozy už nejsou. Vždycky to někomu patří a vždycky je to krádež. Nelze rozlišovat, co si ještě můžu vzít a co už ne. Pár kukuřic, to je v pohodě? A dvě, tři kila jahod? To už asi tak úplně echt nebude, že? A co česnek, cibule? To jsou komodity, které se můžou nebo nemůžou? A kolik?
Krádež je to vždycky. Není možné říct, že tohle ještě ano a to už ne. Žádná hranice není. Větší než malé množství (nebo jak to ti mudrci v parlamentu formulovali), to už nám tu nadělalo paseky dost.
Jenže v našem milovaném státečku je takováhle krádež tolerovaná. A na denním pořádku. Kradlo se vždycky a krást se bude. Vždyť jim neubude.
Ve středověku se za krádež věšelo. Dnes už většinou krádež nemá vyloženě existenční dopad na okradeného. Prakticky se netrestá. Tak co. Neubude.
Stalo se to časem samozřejmostí, nikdo se nepozastaví nad každodenními drobnými prohřešky. Proč by si zaměstnanec nevzal domů třeba tužku nebo blok? Když děti potřebují do školy, že. No, protože je to krádež. Chápejte. Dostává plat, za který si má koupit co potřebuje. Pokud není spokojený, musí se snažit s tím něco udělat. Žádat o zvýšení platu, změnit zaměstnání. Ale nemůže si to kompenzovat krádežemi. A brát to jako samozřejmost.
Stále dokola ze všech stran slyším. Ti nahoře kradou, rozkrádají republiku, hrabou miliony. Jestli my jim jenom nezávidíme. Kdybychom byli na jejich místě - kdo ví? Dělají totiž totéž, co zbytek národa. Jen mají, úměrně k postavení, větší možnosti.
Takže vy balík papírů, oni papírnu. Kdo nekrade, okrádá rodinu.
Nevím, jestli s nedotknutelnými nahoře dokážeme něco dělat, ale u sebe, u sebe bychom mohli začít. Pak můžeme na ty pantáty ukazovat. Ale nejdřív si musíme zamést před vlastním prahem.
