Událost, na kterou by se nemělo zapomenout

Zítřejší inaugurace nové hlavy státu zcela jistě zasune do pozadí vzpomínku na jednu významnou událost v naší pohnuté historii. Uplyne již sedmdesát let od bitvy u Sokolova. Jednalo se tehdy přitom o první vojenské vystoupení naší jednotky v tehdejším SSSR. Název ukrajinského městečka se tak stal jedním ze symbolů boje našich vojáků za svobodu. Jak to tehdy bylo:

Koncem února 1943 po mohutných ofenzívách Rudé armády došlo k zastavení jejího postupu. V prostoru města Charkova neměli Sověti souvisle pokrytou frontu, čehož využili německá vojska a vrhla se do protiútoku.

A tehdy příslušníci 1. československého samostatného praporu byli přepraveni z výcvikového tábora Buzuluk do železniční stanice Valujki, odkud vyrazili na 350kilometrový pochod do Charkova, protože dále již byly železnice zcela zničené. Do právě osvobozeného Charkova se prapor dostal 1. března. Zde si vojáci odpočinuli a o den později po půlnoci vyrazili k dalšímu pochodu do prostoru Sokolova. Tam dostali svůj první bojový úkol – udržet postavení na linii nově budované obrany na řece Mža. Přístupy k Sokolovu bránil v první linii v osadě Taranovka sovětský 78. gardový střelecký pluk, který bojoval s obrovskou přesilou Němců. A tak se mohli čs. vojáci dobře připravit na blížící se útok a provádět opevňovací práce. Problémem bylo, že řeka Mža byla zamrzlá, a proto nebylo těžké, aby se přes ni dostaly německé tanky. Velitel praporu Ludvík Svoboda tedy rozhodl, že se jedna rota přesune před řeku Mžu, kde zaujme ve vesnici Sokolovo vysunuté obranné postavení. K tomuto úkolu se přihlásil velitel první roty, nadporučík Otakar Jaroš. Vesnice byla dobře opevněna, k posílení obrany byly Jarošovi přiděleny dva sovětské protitankové kanóny. Dalšími podpůrnými prostředky bylo těžké dělostřelectvo a raketomety, umístěné za řekou Mža, a deset sovětských tanků T-34, které sloužily jako záloha k protiútoku.

Dne 8. března okolo půl druhé hodiny odpoledne zaútočilo čtrnáct německých tanků na Sokolovo. Palbou sovětských děl a raketometů byl však postup zastaven a tanky se obrátily na ústup. Před vesnicí zůstaly stát tři hořící tanky, což se však ukázalo jako lest, protože minimálně jeden z nich byl nepoškozený a vycházel z něj pouze dým z dýmovnice. Německá posádka zjistila postavení československých a sovětských zbraní a při druhém útoku, který začal o dvě hodiny později, již měli Němci sokolovskou obranu rozkrytou. Podařilo se jim zneškodnit jedno ze dvou protitankových děl a těžký kulomet.

Rozhořel se krutý boj, při kterém se však čs. vojáci nezalekli postupujících tanků a snažili se je ničit protitankovými puškami a protitankovými granáty. Jelikož protitankové pušky neměly účinnost probít čelní pancíře německých tanků, stříleli do pásů nebo z boku či zezadu pod věž a do prostoru motoru. Čs. vojáci odrazili několik útoků pěchoty, ale německá přesila byla veliká. Kolem páté hodiny odpolední vojáci zaujali kruhovou obranu kolem sokolovského kostela. L. Svoboda se rozhodl, že vyšle do protiútoku sovětské tanky. Pod prvním z nich se při přejezdu přes řeku probořil led, takže v podpoře první roty nebylo možné pokračovat. Tato událost však byla dobrou zprávou pro bránící se československá a sovětská vojska – bylo jasné, že německá tanková vojska již nemohou z chodu překročit řeku, protože led v důsledku tání rychle rozmrzá. Velitel  tedy kolem sedmé hodiny nařídil, aby se vojáci bojující v Sokolovu stáhli za řeku. V důsledku minometného ostřelování bylo přerušeno telefonní vedení, byla zničena i radiostanice. Rozkaz k ústupu se tak do Sokolova nedostal. Stejně tak se tam nepodařilo proniknout spojkám, které byly německými vojáky zlikvidovány. A tak u sokolovského kostela pokračoval hrdinný boj, ve kterém čs. vojáci dokazovali své kvality i svoji statečnost. Padl i nadporučík Otakar Jaroš, který dostal zásah v okamžiku, kdy se chystal hodit na německý tank protitankový granát. Po setmění prudké boje ustaly, ústup čs. vojáků ze Sokolova probíhal celou noc. Čechoslováci tak splnili svůj bojový úkol, který zněl: nepustit  Němce přes řeku Mžu.

Nadporučík Jaroš byl za hrdinou obranu městečka in memoriam povýšen na kapitána a jako prvnímu cizinci udělen Řád Hrdiny SSSR. Komunistická propaganda tento fakt však plně využila a z Jaroše udělala "hrdinného komunistu". To se však, jako většina skutečností, nezakládalo na pravdě. Otakar Jaroš byl aktivním členem Sokola a je známo, že byl mezi těmi, kteří protestovali proti návštěvě Klementa Gottwalda u jednotky v Buzuluku. Důsledně hájil apolitičnost armády. Naskýtá se otázka:  Jaký by byl jeho osud, kdyby přežil?

Titul Hrdiny SSSR obdrželi pak i další jeho spolubojovníci. Za dobytí Kyjeva to byli Antonín Sochor, Josef Buršík a Richard Tesařík... A jejich poválečné osudy?

Antonín Sochor se dostal do konfliktu s generálem Reicinem a posléze zahynul za podivných okolností při autonehodě v roce 1950.

Josef Buršík byl v roce 1949 odsouzen na 10 let vězení, ztrátě všech vyznamenání (mimo Řádu Hrdiny SSSR). Po odvolání mu byly přidány ještě čtyři roky navíc. Na Mírově těžce onemocněl, byl převezen do olomoucké nemocnice odkud se mu podařilo uprchnout. Zemřel v USA roku 2002 v požehnaných 91 letech

A Richard Tesařík... Ten jediný pak vstoupil do KSČ, avšak záhy se dostal do konfliktu s tehdejšími mocipány. Byl přeřazován z místa na místo, krátkou dobu dokonce uvězněn, a nakonec roku 1959 degradován a vyhozen z armády. Zemřel v zapomnění v roce 1967.

Každý národ své hrdiny ctí a váží si jich.

U nás tomu tak dlouhá léta nebylo.

Takže vzpomeňme na ty, kteří pro svoji vlast dokázali obětovat to nejcennější. Svůj život....