Řád pro kapitána Otakara Jaroše?

Vláda navrhla k 28. říjnu udělit Řád Bílého lva in memoriam kapitánu Otakaru Jarošovi. Je nyní na panu prezidentovi, zda tento návrh přijme. Jeho předchůdce to neudělal...

Kdo byl Otakar Jaroš?

Starší a střední generace si jej vybaví jako příslušníka I. českoslovenké jednotky v SSSR, který padl u Sokolova a jako první cizinec obdržel nejvyšší sovětské vyznamenání - Hrdina SSSR. Vybaví si pomníky, pamětní desky, jeho fotografii v učebnicích. Vybaví si Vávrův velkofilm Sokolovo, kde v podání Martina Štěpánka byla ztvárněna jeho hrdinná smrt. Vybaví si oslavné články, kde je líčen jako internacionalista a velký přítel Sovětského svazu. Jeho jméno bylo každoročně připomínáno u příležitosti výročí "bitvy" u Sokolova i u příležitosti výročí osvobození Československa. Sám si ještě pamatuji na obrázky drobné stařenky mezi opentlenými generály a pupkatými papaláši. Matka hrdiny!

Mladé generaci se již nevybaví vůbec nic.

Kdo byl ve skutečnosti Otakar Jaroš?

Narodil se ve Slaném v rodině strojvedoucího. Většinu svého života však strávil v Mělníku. Zde byl členem skautského oddílu a posléze aktivním členem Sokola.  Byl vášnivým sportovcem, hrál fotbal, hokej, pěstoval atletiku. A též přesvědčeným vlastencem a nositelem idei TGM. Také o něm byla známa jeho slabost pro něžné pohlaví což se projevilo různými milostnými avantýrami.  A proč ne! Byl mladý, urostlý, prostě fešák.

Roku 1933 nastoupil vojenskou službu a vystudoval poddůstojnickou školu v Trnavě, pak školu pro důstojníky v Turnově a od roku 1937 Vojenskou akademii v Hranicích. Do roku 1939 byl velitelem telegrafní čety v Prešově. Po "Mnichovu" byl demobilizován a působil jako poštovní úředník v Náchodě. V srpnu roku 1939 utekl do Polska. Po jeho přepadení se dostal do Sovětského svazu. Zde byl jako mnoho jiných internován v táboře Suzdal a Oranky, protože na takové cizince v té době Sovětský svaz coby spojenec nacistického Německa pohlížel jako na nepřátele. Teprve po přepadení SSSR  v roce 1941 nastoupil do výcvikového tábora čs. jednotek v Buzuluku. Tam se stal velitelem 1. roty 1. československého samostatného praporu v SSSR. Vzhledem ke své minulosti důstojníka prvorepublikové československé armády těžce snášel působení politických propagátorů v jednotce. Spolu s dalšími protestoval proti návštěvám a vystoupením Klementa Gottwalda, Zdeňka Nejedného a dalších vysokých funkcoionářů KSČ u tohoho praporu. Podle agentury NKVD, která si zjišťovala nálady v jednotce, bylo jméno Otakara Jaroše mnohokrát zmíněno při antisovětských postojích. A důsledný československý postoj Otakara Jaroše nepřímo potvrdil i velvyslanec Zdeněk Fierlinger, když žádal, aby byl odeslán na Střední východ a byl zmenšen jeho vliv v československé vojenské jednotce v Sovětském svazu.

Známý byl i jeho negativní postoj k tzv. hvězdářům. To byli stoupenci Sovětského svazu mezi vojáky československé jednotky. Vystupovali proti apolitičnosti a chtěli vystoupit z československé jednotky a vstoupit přímo do Rudé armády, což sovětská strana nepřijímala úplně s nadšením. "Hvězdáři" se jim říkalo podle červených hvězd, kterými si označovali své čepice. 

Velmi rád fotografoval a mnohé ze snímků, které pocházejí z Buzuluku, jsou jeho dílem.

Na počátku roku 1943 byla jednotka konečně nasazena na frontu. 1. března vstoupila do Charkova a čekalo jí okamžité nasazení. Úderné klíny německé tankové armády pronikly liniemi Voroněžského frontu a z jihu mířily na Charkov. Situace byla kritická. Československý samostatný prapor dostal rozkaz urychleně zaujmout téměř patnáctikilometrový úsek obrany podél levého břehu řeky Mže. Ludvík Svoboda rozhodl, že jednu zesílenou rotu vysune k zachycení a oslabení prvního nepřátelského náporu na druhý břeh řeky do vesnice Sokolovo. A právě tohoto nelehkého úkolu se ujal nadporučík Otakar Jaroš. Dne 8. března zahájilo 14 německých tanků průzkum bojem. Jejich postup byl obránci Sokolova zastaven. O dvě hodiny později však již obrněnci pronikli na pravém křídle do vesnice. V těchto okamžicích probíhaly nejzuřivější boje. Několik tanků bylo zničeno a pěchota opakovaně odražena, německá přesila však byla drtivá. Kolem páté hodiny odpolední vydává Jaroš rozkaz, aby se obránci stáhli do kruhové obrany kolem kostela, ve kterém bylo velitelské stanoviště roty. A právě zde padl. Takže již se nedozvěděl, že i přes obrovskou německou přesilu se jemu a jeho vojákům podařilo udržet předsunuté postavení až do okamžiku, kdy se oteplilo a z řeky Mža se stala přirozená protitanková překážka.

A právě za to obdržel ono nejvyšší vyznamenání a povýšení na kapitána in memoriam.

Tak taková je skutečnost. Naskýtá se otázka, co by bylo, kdyby nepadl?

Když se podíváme na další české nositele tohoto vyznamenání....

Josef Buršík  Díky svému protikomunistickému postoji byl v roce 1949 obviněn z velezrady a odsouzen na 10 let, ztrátě půlky majetku a odebrání všech vyznamenání kromě Hrdiny SSSR. Za „drzost“ odvolání se proti rozsudku, je potrestán čtyřmi lety vězení navíc. Po zhoršení zdravotního stavu ve vězení Mírov, prchá z nemocnice u Olomouce, do které byl převezen. S manželkou se mu daří útěk do Bavorska, ale své dvě dcery uvidí až v r. 1963. Jeho jméno, fotografie i zmínky o něm jsou v ČSSR vymazány, jakoby nikdy neexistoval.

Antonín Sochor. V roce 1950 umírá při autonehodě. Jeho smrt dosud obestírají určité nejasnosti. Mnoho lidí bylo a je přesvědčeno, že nešlo o nehodu, ale o naplánovaný atentát. Stal se totiž nepohodlným některým mocným lidem nového režimu, především fanatickému komunistovi Bedřichu Reicinovi.  Že o jeho život usilovali, potvrdil i syn Ludvík, když ve vzpomínkách uvedl, že otec hovořil s matkou o tom, že na jeho automobil bylo dvakrát stříleno, že ho chtějí zabít a že už neudělá ani krok bez nabitého samopalu.

Richard Tesařík.  Po návratu byl rozladěn skutečnými poměry, které v zde panovaly, a dostal se do konfliktu s ministrem národní obrany Alexejem Čepičkou. Byl přemístěn na nižší funkci a poté byl tajně uvězněn. Československá vláda se snažila vyžádat od SSSR souhlas k odejmutí titulu Hrdiny SSSR, ovšem to bylo sovětskou stranou odmítnuto. Byl z vězení propuštěn a v roce 1954 velel tankové divizi. Stal se zástupcem velitele nového vojenského okruhu a roku 1959 odešel na studia Akademie generálního štábu SSS do Moskvy. Zanedlouho byl za „nevhodné chování“ ze studií odvolán, vyloučen z KSČ a propuštěn z armády.  Zemřel v zapomění v roce 1967

A Otakar Jaroš? Řád Bílého lva?

Odpověď by měla být namístě: Samozřejmě ano!

A to i proto, aby příslušníci starší generace konečně poznali pravdu o něm. A aby ti mladí věděli, že i my máme své hrdiny.

Proto si jej plně zaslouží.

Avšak nejen on.....