Předvolební kampaň je v plném proudu. Staré i nové politické subjekty slibují hory, doly, možné a zvláště nemožné. Z nároží a plakátů se na nás usmívají (na jednom z nich i mračí) nejrůznější pánové a někde i dámy. Všude jsou vidět nejroztodivnější hesla - na stránkách novin, časopisů, obrazovkách i monitorech. Slovy klasika: "Bojím se otevřít krabičku sardinek." Volební cirkus je tu! Podívejme se však trochu dál do naší historie.
Na volby do Národního shromáždění Československé republiky jenž se konaly 19. května 1935. Tehdy to byly na dlouhá léta poslední svobodné volby. Ty v roce 1946 měly ke skutečně svobodné volbě daleko.
Konaly se v době, kdy již dva roky v sousedním Německu vládl zneuznaný malíř pokojů, v Maďarsku admirál bez flotily a v Polsku se o velké demokracii též hovořit nedalo. Doznívala světová hospodářská krize, jejíž následky byly dosud velmi citelné a celý tehdejší svět se z ní velmi těžko vzpamatovával. V USA probíhal tzv. Nový úděl, soubor ekonomických a sociálních reforem zavedených během vlády prezidenta F.D.Roosevelta s cílem podpořit, ozdravit a zreformovat státní ekonomiku. Začínal se rozbíhat zbrojní průmysl, který posléze na čas nastartoval ekonomiku.
Avšak vraťme se k oněm volbám.
Volební kampaň v pojetí jednotlivých stran se výrazně lišila. Strany vládní se prezentovaly jako jistota a poukazovaly na své úspěchy z předchozích let působení v koalici, byť se nevyhýbaly útokům na koaliční partnery. Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská do voleb šla jako opoziční, ale deklarovala zájem o vstup do povolební koalice. Národní obec fašistická a v menší míře i Národní sjednocení se prezentovaly jako zásadová opozice a deklarovaly snahu o výraznou změnu politického systému Československa. Sudetoněmecká strana a Komunistická strana Československa byly v tomto ohledu rovněž výrazně opoziční, ale ani tyto formace otevřeně nevystupovaly protistátně (z obav před úředním zákazem). Sudetoněmecká strana se v rámci kampaně odlišovala využíváním náročných způsobů agitace včetně pochodů, bombastické dramaturgie mítinků. V některých etnicky převážně německých pohraničních oblastech českých zemí se objevily i případy nátlaku a zastrašování voličů. Na tyto případy si stěžovala zejména Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR i Komunistická strana Československa.
Volební účast byla povinná a za neúčast u voleb hrozila sankce. Toto v kombinaci s pocitem, že jde o významné volby, vedlo k vysoké účasti. Voleb se nezúčastnilo jen 646 500 voličů, tedy 7,2 %. Nejvyšší míru volební absence měly některé okresy na východě státu a pak také v etnicky převážně německém pohraničí českých zemí.
Kdo vyhrál?
Celostátním vítězem voleb se stala Sudetoněmecká strana (15,18 %), která do poslanecké sněmovny získala o 70 000 víc hlasů než druhá v pořadí Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci), která získala 14,29 %. Kvůli systému skrutinií a přerozdělování mandátů a rovněž kvůli jiné váze voličského hlasu v jednotlivých krajích (počet hlasů nutných pro zisk jednoho mandátu se kraj od kraje výrazně odlišoval) však nejvíce mandátů získali agrárníci. Na třetím místě skončila ČSSD s 12,55 %. KSČ tehdy získala 10,32 %. Neúspěchem naopak volby skončily pro dvě etnicky české nacionalistické formace - Národní sjednocení (5,57 %) a Národní obec fašistickou (2,04 %) . Radikální česká pravice sice o něco zvýšila svůj volební zisk, ale zůstala početně nevýznamnou politickou silou. Průměrných výsledků dosáhly obě socialistické koaliční strany (sociální demokraté a Československá strana národně socialistická – 9,18 %). Mandát v poslanecké sněmovně získalo celkem 23 politických subjektů. Vítězi voleb podle jednotlivých zemí ČSR se stala SdP (Čechy), Československá strana lidová (Moravskoslezská země), Autonomistický blok jenž se skládal z Hlinkovy slovenské ludové strany, Slovenské národní strany, Autonomního zemědělského sojuzu a Polské strany v Československu. (na Slovensku) a KSČ (Podkarpatská Rus).
A výsledek.
V důsledku voleb ztratila dosavadní vládní koalice svou většinu (disponovala nyní 149 z 300 mandátů). V nové vládě však zasedla Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, čímž kabinet obnovil svou parlamentní většinu. Staronový premiér Jan Malypetr měl ale původně větší ambice. Pokus získat pro účast ve vládě HSĽS, ale selhal na požadavku této strany na okamžité zavedení autonomie Slovenska. Rovněž Německá křesťansko-sociální strana lidová vstup do koalice odmítla a preferovala nadále pozici nevyhraněné politické síly stojící mezi německými aktivistickými stranami a SdP. Právě SdP v týdnech po volbách rozehrála pokus o změnu své pozice v politickém systému. Její předák Konrad Henlein ubezpečil prezidenta Masaryka ohledně své loajality a premiérovi Malypetrovi adresoval prohlášení, ve kterém vyslovil názor, že výsledky voleb ospravedlňují zahrnout SdP do koalice namísto početně oslabených aktivistických stran. Když na prvním zasedání 18. června byl předsedou sněmovny zvolen Bohumír Bradáč, hlasovali pro něj i poslanci SdP. Posun vyvolaly volby i v KSČ. Pod dojmem posílení SdP se komunisté začali smířlivěji vyjadřovat k stávajícímu státnímu zřízení v Československu. V parlamentním projevu pak Jan Šverma naznačil, že KSČ oceňuje demokratické zřízení jako takticky vhodný politický systém pro organizování dělnické třídy a v téže době se vyjádřil také smířlivě k otázce obrany ČSR v případě napadení nacistickým Německem. Šlo ale zatím jen o dočasný obrat, kvůli kterému pak Šverma čelil kritice v rámci mezinárodního komunistického hnutí.
Tato politická scéna s některými obměnami vydržela tři a půl roku.
Pak přišel Mnichov!
A co čeká nás?
