Kandidát na prezidenta České republiky Tomio Okamura ve svém blogu se vyjádřil o komunistickém režimu jako o nejspravedlnějším systému a projevil sympatie ke komunistické straně. Pochopitelně, že tato skutečnost vyvolala velkou odezvu.
Záměrně pominu výčet již všeobecně známých argumentací odpůrců komunistické ideologie ohledně obětí tohoto režimu i dalších skutečností (perzekuce, věznění, deportace atd. atd.). A obrátím se tam, kde leží dle mého názoru stěžejní odpověď. Ke klasikovi naší kultury, jednomu z největších našich spisovatelů, dramatikovi, publicistovi, filozofu a především humanistovi Karlu Čapkovi.
Nejprve však ještě malinko opravím historickou nepřesnost ohledně oné školní docházky jež podle pana Okamury zavedli až komunardé.
Na českém území školní docházku dětí od 6 do 12 let zavedl roku 1774 Všeobecný školní řád Marie Terezie. Panovnice použila větu: „Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku 6 - 12 let do škol posílali.“ Povinnou školní docházku pak zavedl 11. srpna 1805 císař František I. na popud své manželky Marie Terezie Neapolské (vnučka Marie Terezie).
A nyní se vrátím k vlastnímu tématu. Pan Okamura mimo jiné napsal:
Kdo je to komunista?
Podívejme se do historie. Svým jménem se komunisté v původní podstatě hlásí - ač se to někomu nezdá - k asi nejdemokratičtějšímu systému, který svět poznal, to znamená ke komunismu ve smyslu komun, které například budovali komunardi v revoluční Paříži v 19. století. Komunismus v jejich pojetí spočíval ve svobodném federálním sdružení obecních komun, společenství svobodných a rovnoprávných lidí, kde už tehdy měli hlasovací právo všichni. Komun, v nichž žijí dodnes američtí indiáni, kde společně hospodaří a dělí se skutečně podle potřeb. A to pěkných pár tisíc let bez ohledu na Marxe. Pokud máme dnes občanskou rovnost a svobodu, pak i díky komunardům, komunistům a socialistům a jejich pokračovatelům, kteří rovná volební a občanská práva prosazovali proti konzervativcům, navzdory tzv. pravici. Prosazovali sociální práva - osmihodinovou pracovní dobu, právo na stávku, bezplatné školství, důchodové a zdravotní pojištění. Vždy navzdory pravici. Za dnešní sociální a demokratický systém kdysi bojovali a umírali vraždění pravičáky výše zmínění "komunisté". Hlásit se k takovým lidem není ostuda. Je to čest.
Na to si dovolím vložit citaci jinou. A to ze známé eseje tohoto klasika Karla Čapka: "Proč nejsem komunistou", který vyšel v časopise Přítomnost 4. prosince 1924:
Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, ze mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti. Tato všivá nelidská bída není nesena na štítě žádné strany; do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: tím je vinen společenský řád; za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor revoluce, a pak.. Jakže, za dva roky, za dvacet let? Což můžete tak lhostejně připustit, že se má takhle žít ještě dva měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva dny? Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. "Tím je vinen společenský řád." Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v rukou.
Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním životě s jim nelze vyjít. Postavte se na chvilku vedle žebráka na rohu ulice; všimněte si, kdo z chodců nejspíš vyšpulí z kapsy ten šestáček; jsou to v sedmi případech z desíti lidé, kteří sami se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři případy jsou ženské. Z tohoto faktu by komunista pravděpodobně vysoudil, že buržoa má tvrdé srdce; já však z toho vysuzuji něco krásnějšího, totiž že proletář má většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti. Komunismus se svou třídní nenávistí a vzteklostí chce z tohoto člověka učiniti canaille; takového ponížení si chudý člověk nezasluhuje.
Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí být dobré na druhé straně; jako by nebyli tedy i tam lidé fyziologicky a morálně titíž. Pošlete na mne nejortodoxnějšího komunistu; neskolí-li mne na místě, doufám, že se s ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají komunismu. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi druhými ani v tom, co se netýká komunismu; mluvte s ním o funkci sleziny a on řekne, že je to měšťácká věda; podobně existuje měšťácká poezie, měšťácký romantism, měšťácká humanita a tak dále. Síla přesvědčení, jakou najdete u komunistů v každé maličkosti, je téměř nadlidská: ne proto, že by to přesvědčení bylo tak povznášející, nýbrž proto, že se jim posléze nepřejí. Nebo snad to není síla přesvědčení, nýbrž rituálnf předpis nebo koneckonců řemeslo.
Domnívám se, že více komentářů netřeba.....
Pane Okamuro zamyslete se nad sebou!!!
