Mariánský sloup - symbol tolerance

Ve stínu velkého kongresu menšící  se strany proběhla v Praze protestní manifestace proti obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Akci pořádala Jazzová sekce a nechyběla ani neúnavná bojovnice proti církvím paní Lenka Procházková. Účastníci nesli transparenty se jmény popravených "českých pánů" a provolávali slova nesouhlasu proti obnově toho "symbolu habsburské poroby".

Naše dějiny jsou dlouhé a velmi pestré. Proto není divu, že se vyskytuje v jejich souvislosti řada omylů, polopravd, mýtů a mnohdy i nesmyslů. Je to zapříčiněno různými výklady v rozličných dobách obrozenectvím počínaje přes tzv. marxistické pojetí dějin dle profesora Nejedlého až po různé rádoby senzační odhalení jež nám nabízí současnost.

Jednou z událostí našich pohnutých dějin je i české stavovské povstání v letech 1618-1620 tragicky završené bitvou na Bílé Hoře a následnou staroměstkou exekucí sedmadvaceti českých pánů. 

Avšak.

České stavovské povstání ač mělo náboženský podtext nebylo ve skutečnosti ničím jiným nežli mocenským bojem. Vzpourou příznivců stavovské monarchie proti nastupujícímu absolutismu. A nebylo ani české, neboť mnozí jeho vůdci v čele  se zvoleným českým králem Fridrichem Falckým byli Němci jako poleno. V bitvě na Bílé Hoře, která prakticky ani pořádnou bitvou nebyla, bojovali žoldáci z celé tehdejší Evropy. I ti "stateční Moravané" pod vedením Jindřicha Schlika byli původem z německých zemí naverbovaní a placení moravskými stavy. A těch sedmadvacet českých pánů? Ve skutečnosti příslušníci panského stavu byli pouze tři: Joachim Ondřej Schlik, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. První z nich byl německé národnosti, další dva byli povýšeni do panského stavu až Rudolfem II. na počátku 17. století. Dále bylo sedm rytířů a zbytek byli erbovní měšťané......

A jak to bylo s oním Mariánským sloupem?

Těsně před koncem třicetileté války, na podzim roku 1648, kdy švédská vojska obsadila Malou Stranu a vydrancovala Pražský hrad, pokusila se ještě naposled dobýt Staré a Nové město pražské. Město chránily hradby a nejsnadnější cestou k cíli byl Karlův most. Tehdy se zorganizovala skupina obránců, složená z nevycvičených měšťanů, řemeslníků a studentů Univerzity Karlovy. Obránci města se rozhodli za každou cenu uhájit vstup do města přes Karlův most. Byl vysloven slib, že odvrátí-li s pomocí Panny Marie nepřátelská vojska a zachrání tak Prahu před zničením, postaví té, na kterou se v nejtěžších chvílích obraceli o pomoc, jako výraz vděku a poděkování za ubránění města sloup s její sochou na vrcholu v centru města. Ne jako symbol vítězství, ale poděkování, vděčnosti za pomoc a ochranu v nejvyšší nouzi. Proto ji zobrazili ne jako Pannu Marii Vítěznou, ale Immaculatu, Neposkvrněnou.  Pražané svůj slib dodrželi. Po skončení jedné z nejhroznějších válek byl sloup roku 1650 postaven. Stal se jedním z prvních mariánských sloupů v Evropě. Nebyl z mramoru a sochy z bronzu, ale z českého, hrubozrnného pískovce. Podobné sloupy byly později stavěny, někdy i jako poděkování za ochranu před morovou nákazou a dalšími pohromami.  Další zajímavostí bylo, že tento sloup sloužil také jako gnómon, tj. ukazatel pražského času. Na severní straně sloupu byl v ploše náměstí vydlážděn stezník. Když se stín sloupu, dopadající v poledne na dlažbu náměstí kryl se stezníkem bylo v Praze pravé poledne. Tento stezník, označen jako pražský poledník, je v nové podobě vyznačen v dlažbě náměstí dodnes.

Tak taková je skutečnost vzniku Mariánského sloupu. Teprve mnohem později, v dobách národního obrození, se začala šířit domněnka, že onen sloup je symbolem vítězství Habsburgů nad vzbouřenými stavy. Což je samozřejmě v rozporu se skutečností, neboť kdyby tomu tak bylo, byl by tento sloup či jiný obelisk zbudován daleko dříve.

Avšak tato domněnka se plně zakořenila do podvědomí národa tak, že již týden po vyhlášení samostatného státu, 3.listopadu 1918, byl tento tzv. symbol "habsburské poroby" stržen za aktivní účasti žižkovských bohémů v čele s Frantou Sauerem, známým to kumpánem Jaroslava Haška. Postihl jej tak stejný osud jako další a další pomníky či památníky v dobách pozdějších.

K naší národní tradici patří po každé změně společenského systému kácet pomníky zřízené tím předcházejícím. Padali císaři a vojevůdci, celkem třikrát se stavěly sochy T.G.Masaryka, bouraly pomníky padlým rudoarmějcům jenom kvůli hvězdičkám apod.

Takže proč by obnova Mariánského sloupu nebyla právě oním symbolem vyrovnání se s minulostí, symbolem ukončení onoho huráobrazoborectví a symbolem tolerance.

Na Staroměstkém náměstí stojí pomník Mistra Jana Husa, člověka naplněného humanismem a hlasatelem pravdy.  A tak vedle něho by mohl stát tento sloup, který by tak společně mohl vytvořit komplex, jenž by vyjadřoval toleranci a vzájemnou úctu mezi těmi, kteří se sice liší svými názory a postoji, ale spojuje je jedno.

Žijí v této zemi......