V poslední době díky událostem v Duchcově či průzkumu mezi školáky s kým by chtěli sedět či nikoli se opět rozvířila romská problematika. Dovolil bych si dva postřehy, které se týkají tohoto tématu.
Postřeh první.
Při katastrofálních povodních, které před lety postihly naše území byli zasaženy i vesnice v okolí mého rodného města. Jejich obyvatelé byli evakuováni, někteří nalezli azyl u příbuzných či u přátel. Další ve školách či jiných zařízeních. V tělocvičně jedné školy byla umístěna početná romská komunita. Zatímco všichni neustále s napětím sledovali zpravodajství o živelné pohromě, Romové seděli před školou, popíjeli, pokuřovali a pokřikovali na sebe do pozdních nočních hodin. Voda opadla. Obyvatelé se rozjeli likvidovat škody. Brzo ráno odjížděli a pozdě večer se špinaví, zpocení a unavení vraceli aby druhý den začali nanovo. A Romové seděli před školou, popíjeli, pokuřovali...... Uplynulo pár týdnů, obyvatelé se vraceli do svých jakž takž upravených domovů a Romové dál seděli před školou, popíjeli, pokuřovali.... Teprve až jim příslušné úřady zajistily ubytování, tak opustili konečně svůj azyl. Fakt, že tělocvična pak nemohla sloužit ke svému účelu téměř půl roku, hovoří za vše.
Postřeh druhý.
V hospůdce u jednoho stolu seděla skupina studentů se svojí lektorkou z USA. Mladá dívčina světlé pleti si objednala smažený sýr s hranolkama. Když jí číšník jídlo přinesl tak ona občanka nejvyspělejšího státu světa sedíc zkrouceně na židli uchopila smažený sýr do ruky a druhou rukou si namáčela hranolky do kečupu...... K vedlejšímu stolu si mezitím přisedla mladá romská rodina se třemi dětmi v rozmezí od devíti do čtyř let. Objednali si jídlo. Když jej číšník přinesl, tak otec tomu nejmladšímu nakrájel maso, ostatní uchopili příbor a dali s chutí se do jídla. Mezi sebou mluvili tlumeně a v naprosté pohodě. Po chvíli zaplatili a s pozdravem opustili restauraci.
Co k tomu dodat.
Jistě, jsou to maličkosti a nelze dělat nějaké závěry.
Avšak o něčem to svědčí....
