Bojíme se stáří. Je to tak a ten, kdo říká, že on ne, lže. Stačí zažít několik málo minut v pražských dopravních prostředcích a i člověk, který se podle návodu Květy Fialové, na stáří těší, začne mít strach.
Bojíme se stáří. Je to tak, a ten, kdo říká, že on ne, lže. Stačí zažít několik málo minut v pražských dopravních prostředcích a i člověk, který se v intencích buddhistických iluzích Květy Fialové, na stáří těší, začne mít strach z každého roku, jež se mu „na hřbet“ zapisuje.
„Je to tady pro kočárky!“ bezohledně naráží kolečky do francouzských holí mladá matka. Malá shrbená stařenka se ze všech sil snaží vyhnout, ale není kde a není jak. V prostoru pro kočárky stojí mladíci z nedaleké střední školy a všichni zdraví dospěláci sedí a dívají se jinam. Stačilo by se poohlédnout, stačilo by posečkat, podepřít vetché tělo.
„No holt, už nejsem žádný mladík,“ s omluvou nastupuje do dveří autobusu starý pán. Ale to ještě ti, co ho probodávají zlým pohledem, netuší, že on je pouhým předvojem své mnohem pomalejší a velice špatně chodící manželky. Nastává však něco horšího. Autobus, který pro poruchu zastavil, své cestující vyzvrátil na chodník. Staří manželé vystoupili prvními dveřmi jako poslední, všichni ostatní vyskákali nedočkavě jinudy. V mrazivém odpoledni nedočkavý hlouček nadává, mlaďasi pokřikují. Přijelo náhradní vozidlo a hlučící dav se dere dovnitř: „Tak, co je? Jedem,….kde to vázne?!„
Nastoupili jsme, ale trvalo to dlouho. Stará paní cítí nevoli kolem sebe a třese se na celém těle. Posadím ji na sedadlo za řidičem a omlouvám se, že stojím mezi ní a manželem, na kterém je evidentně velmi závislá. „Nebojte, všechno bude v pořádku,“ uklidňuji jí a snažím se co nejméně zastírat výhled na jejího manžela. Přijíždíme k metru a já se rozhoduju, že udělám všechno pro to, aby stařečkové v klidu vystoupili. Stojím pevně v uličce, záměrně se za mě stala jakási živá zátka stojící v cestě dravému proudu těl, co se dere ven. Cítím za sebou tlak, ale pokouším se nevnímat řeči těch mladých zdravých ale bohužel hloupých lidí za sebou. Vadím jim? „No holt, už nejsem žádná mladice!“
V domnění, že všechno smutné a nepěkné mám už dnešní den za sebou, si cestou dolů jezdícími schody otvírám knihu. Ani jsem nestihla na stránku zaostřit, slyším výkřiky. „Zastavte to, prosím Vás!“ Podvědomě jsem zaostřila na druhou stranu eskalátorů, kde bylo vidět pouze dominovým efektem se klátící lidi. Mladé, staré… Na začátku toho ďábelského padajícího průvodu byla znatelná pouze do vysoka zdvižená kolečka pojízdného chodítka pro seniory. „Co to dnes ani neskončí?“, zvedl se mi při tom pohledu žaludek úzkostí.
Ne, neskončí, protože ne všechny stanice pražského metra mají výtahy pro handicapované. Ta "moje", stanice Želivského, bohužel taky ne. Ne, neskončí, protože měřítkem všeho jsou peníze a úspěch za každou cenu. Dnes jsem byla svědkem situací, které nejen obžalovávají naší necitlivou společnost jako takovou, ale každého z nás, kdo můžeme pro změnu něco udělat, ale neděláme. Pro staré….a zapomínáme na jedinou spravedlivost života, že všichni jednou zestárneme.
„Ať se stanu v každé době, nyní a navždy, ochráncem těch bez ochrany, vůdcem pro ty, co ztratili cestu, lodí pro ty, kteří plují přes oceány, mostem pro ty, kteří přecházejí řeky, úkrytem pro ty, co jsou v nebezpečí, svítilnou pro ty, co nemají světlo, útočištěm pro ty, co nemají kde hlavu složit, a sluhou pro všechny potřebné…“
Dalajlama (Etika pro nové milénium)
16.ledna 2016
PS: Takto před 25 lety umřela moje máma. Měla by 77let.
