Pomíjivou krásu zimy ve městě možno zachytit snad jen v noci, kdy teplota klesne pod nulu, vše kolem spí a osamělý chodec vykresluje do bílé plochy dočasné ornamenty. Přesouvá se krokem (z italského andare) a v uších mu zní Andante a Květinový valčík z prvního dějství baletu Louskáček od P. I. Čajkovského.
Venku je cukrovo. Je divné, jak člověka zaskočí v lednu sníh. Protože letošní zima je zvláštní, taková nijaká. Ovocným stromům za plůtky umrzají v nočním chladu na větvích růžové pupeny. Na trávnících fialoví a žloutnou krokusy. Divná, nenormální zima. Ale člověk si zvykne na všechno. A pak najednou v noci, když černý pes přestupuje u vchodových dveří, se koná zázrak. Bílo odráží jindy mdlé noční osvětlení a venku je jak ve slavnostním tanečním sálu. Je uklizeno, čisťoučko. Stromy a keře s bělostnou krajkou jsou přepůvabné. Konečně, aspoň na pár hodin se zbaví své zbědované podoby. Bez listí vypadají jako kostlivci. Tlapky přede mnou kreslí na chodník pravidelnou borduru. Otočím se a vidím, že za mnou zůstává stromeček. Člověk po většinu roku nezná svoje stopy. Vlastně po většinu života nevíme o svých stopách nic. Vlastně ani nechceme vědět. Někdo klade nohu před nohu, umanutě kráčí dopředu. Já s patami u sebe, každou špičkou jakoby hledám směr. Kladu špičky do vějíře. Jak jen nespadnout? Padám často, protože koukám, co kde lítá. Nebo jen tak do nebe. Dnes civím před sebe na bílý zasněžený chodník. Přimrzá, snad pohádka chvíli vydrží.
Černé zvíře je zaskočeno studeným vlhkým povrchem, a když se na něj z keře sesype sněžný prach, zafrká. Baleríny dělají do sněhu půvabné až baletní otisky. Už je to dávno, co jsem ve sněhu vyšlapala srdce. Velké a šišaté. Tenkrát jsem byla zamilovaná a vše jsem věnovala jemu, svému milému, v domnění, že to ocení. Možná by bylo lepší ulehnout a v závěji vykreslit sněžného anděla a na jeho křídlech uletět pryč. Ušetřila bych si zklamání z poznání, že všechno od něho byla lež. Pes trhne vodítkem a já mám, co dělat, abych se udržela na nohách. Proč je to tak důležité? Protože neumíme létat a ta část těla, na kterou většinou dopadneme, není vůbec vznešená.
Je to moje prokletí: držet si důstojnost a úroveň za každou cenu. Vždy jsem toužila tancovat a teď po tom toužím snad ještě mocněji. Strašně moc. Jakoby mi to mohlo zachránit život. Tanečníci jsou stále na nohách. I když jsou na kolenách, nebo dokonce na zadku, jsou důstojní a vznešení. Proč jen nemohu být baletkou? Hedvábné špičky by dělaly ve sněhu zcela neidentifikovatelné stopy: malinké obdélníčky, které by s lidským chodidlem nikdo nespojoval. Bŕŕ, to je zima…. Po čtvrthodině mi jiskřivá krása zachází za nehty a kožené botky jsou nasáklé mokrotou. Vezmu to oklikou kolem domu. Čtvercové dlaždice, které tvoří chodník ke vchodu, přímo vybízejí skákat panáka. Ne, dnes by to nešlo. Do každého okýnka vložím šlápotu a vykreslená dekorace je úchvatná. Nicméně náhodný nespavec, by se pobavil, pozorovat mě z okna. Žádná ladnost, žádný šarm. Viděl by chůzi přímo chaplinovskou.
Tak moc se snažíme držet krok, nesejít z cesty, tančit do rytmu. Jenomže ani se nestačíme ohlédnout a naše stopy už zavál čas.
27. ledna 2015, 03,12
