Nemít úplně zdravé šlépěje, člověk se víc a vážněji pozastaví nad obutím svých vlastních nohou. Nepotřebuji značkové oblečení, ale dobré a pohodlné boty jsou luxus, který si dopřeji, říká si rozumný člověk. Nedávno jsem tuto debatu vedla s přítelem, který o potížích nohou i o potřebě je hýčkat, něco ví. Trpí totiž kostními výrůstky a sehnat dostatečně pohodlné a přitom stabilní boty, je pro něho splněný sen. Neuplynulo ani 24 hodin a zažila jsem obraz jako z absurdního filmu.
Naše doba popelnicová přinese člověku občas překvapení, nad kterým zůstává rozum stát. Že se lidé zbavují nepotřebností je časté a celkem pochopitelné, ale jak může někdo postavit k popelnici celkem šest kusů zcela nových pravých značkových bot, zůstává pro mě záhadou. Každá byla od jiného výrobce, každá měla jiné číslo, všechny však měly luxusní a módní vzhled. Nešlo o společenskou obuv, ale o bytelné a dobře vyvedené kožené zimní pánské sportovní boty, opatřeny ještě továrními visačkami, jejichž pár by vyšel na 3 i více tisíc korun.
Již dávno jsem četla Čapkovu povídku o podivuhodné šlépěji, otisknuté uprostřed sněhem zapadlé louky. Otisk jediné nohy v panensky bílé nedotčené ploše je zázrakem, nad nímž je vskutku nutné zapřemýšlet. Stejně tak jsem se podivovala i této úlitbě popelnicovým bohům. Kde mají ty boty, stojící zde v úhledném půlkruhu, svojí druhou do páru? Kdo je právě sem na anonymní pražské sídliště takto důmyslně vyskládal? Byl to zklamaný obchodník, který je vybral z výlohy a pak zjistil, že druhá z páru se někde ztratila ve skladu? Nebo je sem umístil zloděj, který v neosvětleném obchodě bral, co mu přišlo pod ruku? Možná je sem pohodil nákupčí zboží ze zbankrotovaných firem. Bezmoc původních prodejců promíchala ještě prodejný artikl se zbytky, jež byla již k ničemu, a nepozornost zkázu jen dokonala.
Kdo ví, jak to bylo?
Pro dnešní i průměrně vydělávající lidi, jsou kvalitní značkové boty nadstandardem, který si dopřávají s rozmyslem. Když má takový člověk doma ještě omladinu, které nohy a nároky rostou ne po letech a číslech, ale skokem, ví rodič, že je nutné investovat s rozumem. Ta – tam jsou doby, když děti dědily boty po sobě i v rámci širší rodiny. Paní móda a případný posměch spolužáků jsou strašáky, kterým se nepostaví ani ten nejstatečnější adolescent. Podivuhodná osamělá šlépěj ve sněhu obyčejného smrtelníka fascinuje a nutí ho přemýšlet ve vyšších filosofických kategoriích, kvalitní a navíc nové boty vyhozené v době krize k popelnici - to mi přijde jako zlomyslnost.
Mám zkušenost, že u popelnic lidi nechávají věci, o nichž jsou přesvědčeni, že by mohly někomu posloužit. Jak však může posloužit jedna bota, byť nová a kvalitní? Vždyť jedna nechodí, natož aby tančila. Napadá mě Suchého písnička Půl párku, i když tam se zpívá o jiném artiklu než o obuvi. Nicméně chybí – li půlka z legitimního celku, který má v přirozené situaci dvě části, je to znehodnocení a zločin! Chtěla bych věřit, že alespoň půlka z každého páru někomu posloužila. Pokud šest levých bot nazulo šest jednonohých invalidů, ze srdce jim přeji, ať je netlačí a dlouho jim slouží.
