Jeden z nejvýraznějších českých vizuálních umělců 20. století, fotograf František Drtikol (1883 – 1961) se často zaštiťoval vyjádřením: „Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Že ho nestvořil oblečeného, je jisté, neb člověk se rodí nahý. A proto se dívám na nahotu jako na dílo Boží, jako na krásu samu, jako nejmorálnější, nejsamozřejmější věc.“Tato jednoduchá a pravdivá věta nebyla vždy tak samozřejmá, jakou se nám jeví dnes, byť její základ je v Bibli. Zajímavé je, že si ji za motto své práce zvolil právě v době, kdy společnost byla ještě značně prudérní a ve věcech nahoty velmi rezervovaná. Jak moc byl Drtikol ve své tvorbě moderní, ukazuje výstava, pořádaná u příležitosti 130. výročí fotografova narození v pražském Uměleckoprůmyslové muzeum. Základem výstavní expozice je kolekce fotografií, které muzeu v roce 1942 věnoval umělec jako dar ještě za svého života. Výstava je koncipována jako pocta Josefu Richardu Markovi, českému kreslíři, grafikovi, překladateli a spisovateli, který je autorem první monografie o Františkovi Drtikolovi z roku 1938.
Fotografie inspirovány tancemarchiv autorky
Světově uznávaný příbramský rodák
Drtikol se po vyučení v Mnichově nejprve věnoval živnostenské práci ve fotoateliéru v rodné Příbrami, pak přesídlil do Prahy, kde otevřel roku 1912 pod svým jménem moderní ateliér. Zde plně prezentoval uměleckou fotografii jako samostatnou tvůrčí činnost.
V příbramském zámečku Ernestinum najde milovník fotografie nesmírně zajímavou kolekci. Je zde umístěna stálá fotografická expozice věnována slavnému příbramskému rodákovi – světově uznávanému fotografovi F. Drtikolovi.
Stálá výstava představuje 130 autorových fotografií z období po I. světové válce, kdy pracně a bolestně hledal svůj vlastní umělecký výraz. Stylizované portréty dopracovávané uhlem a kubistická zátiší z dvacátých let střídají secesní dekorativní – dobově vyhledávané – „divadelní scény“ à la Salome. Právě touto produkcí Drtikol nastupuje cestu ke stylu art deco, které ho brzo proslaví jako jednoho z předních světových tvůrců.
Prorok čisté perverze
Zakázkové portréty i volná tvorba však brzy začaly vyzařovat zvláštní napětí, křečovitost, která nebyla způsobena nezvládnutím uměleckého záměru, ale náročným duševním rozpoložením fotografa. Jeho názory a díla jsou na svou dobu značně nekonvenční: „Ženy jsou tvory zvířecké, jsou to krásné samice. Jsou nečisté… Vysnil jsem si ženu jemnou a krásnou s prsy jako kámen, s plochým břichem a dívčím pohlavím.“ Mluví o tzv. čisté perverzi, která dle něj podporuje uměleckou tvorbu a invenci. Dalším důležitým inspiračním zdrojem se stalo téma tance, jehož prostřednictvím hledal harmonii, ale zachycoval i temné hlubiny lidského nitra. Zajímal se o výrazový tanec žaček školy Jacquese Dalcroze, mezi nimiž si našel i svoji pozdější ženu Erwinu Kupferovou.
Vzpomínám si na jednu z pražských Muzejních nocí: Fotografie inspirovaná tancem opětovně vybízí k pohybu. Pohybové kreace modelek z 20. let XX. století i zvláštní atmosféra samotné budovy UMPRUM muzea na Palachově náměstí, podnítily k tanečnímu vystoupení tři tanečnice. Jedna z nich přímo v expozici mezi Drtikolovými obrazy jakoby dováděla atmosféru fotek až k přihlížejícím. Další dvě dívky v secesních šatech za zvuků klarinetového sóla tančily na schodech muzea.
Prsty světla mění věci, mění duši
Začátkem 20. let se v Drtikolově tvorbě prosadila geometrizující tendence, která v následujících letech vyústila v užití architektonických prvků (sloupů, kubusů, desek, kulatých terčů atd.) i v četných fotografických aktech. Významným prvkem kompozic se stává médium světla. „ …před mýma očima se ony věci pod jemnými prsty světla mění… Jako cit lidské tváři, tak světlo dodává krásu a ruch věcem.“ Neopomenutelnou součástí příbramské kolekce jsou fotografické zobrazení postav v umělém stylizovaném prostředí, včetně slavné Vlny… Nejslavnější umělcovo období je datováno jeho účasti na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži roku 1925, kde obdržel Grand prix. František Drtikol se stal světově uznávaným fotografem stylu art deco – ve fotografii byl dokonce jedním z jeho prvních tvůrců. Vedle toho vznikají experimentální pohybové studie pracující s několikanásobnou expozicí nebo pokusy o filmový záznam aktů.
V následujících letech procházel umělec zásadní změnou životních priorit a stále víc se přikláněl ke hledání své osobní duchovní cesty. V roce 1930 tvoří rozsáhlou fotografickou sérii, při jejichž vzniku fotograf použil aranžované siluetní figurky a rafinovanou světelní režii. „Ovšem, používané modely nejsou pouhými siluetami, jsou to do detailů provedené figurky, tak aby odpovídaly skutečnosti, a přece zase ne. Zidealizoval jsem si tělo a vytvořil svůj typ. Mohu říci, že teprve teď jsem s výsledky své práce spokojen, protože je to od A do Z moje. I myšlenka, i použitý materiál. Vím, že narazím na všelijaké předsudky, ale to mi zůstává jedno. Myslím, že je lepší jít svou cestou a nerozmnožovat počet fotografů, kteří nedovedou než ubírati se vyježděnými kolejemi.“
Dochované fotografie ze čtyřicátých let jsou naprostým protikladem mnohaleté živnostenské práce v ateliéru, výsledná díla tohoto období Drtikol opakovaně označoval za „fotopurismus“. Byla to ale cesta, po níž mohl následovat jen krok poslední – konec fotografické činnosti. Stále důležitější roli hrálo jeho působení v kruhu buddhistických žáků, kde byl později považován za Mistra, který již na této zemi dosáhl božského poznání.
František Drtikol: Z fotografického archivu
5. září—24. listopad 2013(Výstavní sál UPM)
http://www.upm.cz/index.php?language=cz&page=123&year=2013&id=220&img=1521
Mária Uhrinová
