Agrese, násilí a ponížení jsou dnes snad jedinou inspirací veškeré vizuální kultury. Ve scénických dramatech, televizních seriálech a filmech jsou tyto fenomény bytostně všudypřítomné a to každodenně. Proti zobrazování násilí bylo už sepsáno mnoho protestů, ale myslím, že míra televizního marasmu snad nikdy nebyla překročena tak, jak v posledních letech.
všechny plakáty (6) Experiment USA Experiment, The Drama / Thriller / Psychologický USA, 2010, 92 minarchiv
Televizní společnosti realizují společný nákup béčkových, céčkových a jiných filmů a seriálů a tak český divák může sledovat několik nekonečných seriálů na několika stanicích najednou. Aby toho nebylo málo, tak nám„televizní tvůrci“ dávají šanci (bez ohledu na to, zda o to stojíme…)nahlédnout do života reálných opravdových lidí. Ach, to se máme… Ano, někdo může oponovat, je to zábava a kdo se nechce dívat, ať přijímač vypne. Myslím, že jsem člověk otevřený a přející, ale současně jsem profesí dramaturgyně a proto mě skladba programů českých televizních kanálů, včetně těch veřejnoprávních, značně popuzuje. Pro nezainteresované: dramaturgie je… umělecká činnost zaměřená na přípravu repertoáru a jednotlivých jeho částí. Český televizní divák již terminologicky poučen si může akorát povzdechnout: Co že? Tak to dnešní produkce se jisto jistě žádnou dramaturgií nenechají vést!
Násilí, chléb náš každodenní
Starý dobrý Aristoteles už 300 let před naším letopočtem pochopil, že největší extáze, kterou divák může při sledování dramatu prožít, je dobrý pocit, že on sám vyvázl bez újmy, že všechno to zlé se děje jiným a on může jen přihlížet. Takže, nic nového pod sluncem! Katarze se dnes, stejně jako před tisícletími jednoduše nekoná…neboť my jí nepotřebujeme! To oni! Podívejme se na ně: jak (ne)umí vařit, jak uboze nebo naopak honosně mají zařízený byt, jak se jim nevede manželství, výchova, jak jsou tlustí, nezaměstnaní, staří…
„Jsi špatná matka, špatná zaměstnankyně, jsi špatný člověk…“, co horšího se může člověku stát, než, že ho napadne vlastní dítě!? Slovy pohrdání, urážkami, pěstmi. Ptáte se, jak je to možné, že se něco takového stalo ve vaší rodině? Tam, kde míra obětování se vlastním dětem, byla mnohanásobně překročena? Kde pochopení a laskavost byla alfou a omegou života? Nechápete? Ne, to nejde pochopit! Lhostejnost některých mladých lidí, živena negativizmem, špatnými společenskými i rodinnými vzory, vyúsťuje ve frustraci a ta pak ve zlobu, která se obrátí nejčastěji i proti nejbližším.
Proč ale tuto“blbou náladu“ ještě hyperbolizovat? Nebo má být sledování násilí na televizní obrazovce terapií? Nevím, snad, ale přiznávám, že já osobně nedokážu tuto stránku „dramaturgického“ záměru ocenit
Nedávno jsem při přepínání televize zaregistrovala tvář mého oblíbeného herce Adriena Brodyho. Zaostřila jsem , nicméně jsem netušila, na jaký film se jdu dívat. Americký psychothriller Experiment z roku 2010 vychází ze skutečné události, nechvalně známého Stanfordova vězeňského experimentu, kterého se za úplatu účastnilo čtyřiadvacet dobrovolníků. Pravidla byla jednoduchá: některým aktérům byla přidělena role dozorců a ostatní zůstali vězni. Ačkoli bachaři vědí, že musejí udržet pořádek mezi vězni bez použití násilí, po vypuknutí vzpoury mezi trestanci, jdou všechna pravidla stranou. Moc dozorcům zachutná natolik, že se stále víc a víc vžívají do svých rolí a celý experiment se dostává absolutně mimo kontrolu. Až rozsvícení červeného signálního světla vše skončí. Tato zrůdná reality show na třetí ukazuje vznik násilí přímo v laboratorních podmínkách… stejně brutálně jako v televizních formátech, které vysílají snad už všechny kanály pod různými názvy: VÝMĚNY A ZÁMĚNY PARTNERŮ, NÁHLEDY DO VAŠICH KUCHYNÍ A LOŽNIC, SOUTĚŽENÍ VE VŠEM A VŠEMI ZPŮSOBY, HLEDÁNÍ ŽEN PRO FARMÁŘE, MILIONÁŘE, ATD., PO KRK VE VÝKALECH, ZABIJ DŘÍV, NEŽ SÁM BUDEŠ ZABIT…V tom nejzoufalejším scénáři, by se mohli do Experimentu zapojit Vyselektované Regíny, Agáty, Zvěřinové z Václaváku a přirozeně hysterický lunetik Vladko. Je dost možné, že na druhý den budou filmoví bachaři i vězni společně klečet na kolenou u červeného světýlka a modlit se v jeho rozsvícení.
Právě při sledování takových pořadů si soudný člověk uvědomí, že když se nepostavíme bezbřehé zlobě, činíme tak vlastně taky zlo. Toto pravidlo platí vždy a za všech okolností. A proto si teď a tady říkám, co mohu udělat já? Jak tedy čelit trendům, které se už tak ustálily v našich domovech? Mluvit o tom, psát, nabízet alternativy…Jsme schopni to pochopit? Nebo je to možné až po surovém výprasku? Žádné virtuální násilí, ale peklo a naživo!
Mária Uhrinová
