Už mě unavuje, jak se v této zemi směšují pojmy a významy. Plno lidí je naštvaných. Nutno říci právem. Ale vždycky se najde chytrolím, který namítne: „O co vám jde? Vždyť žijeme v zemi, která se řadí k tém bohatším na světě, jsme v Evropě, žijeme v demokracii... Máme se dobře“.
Ano, tato země si skutečně nevede úplně špatně. Ale je třeba si říci, proč to tak je. Oni totiž lidé něco dělají, neflákají se zase tak moc. Současně to něco dělají zpravidla za peníze, za které by třeba Němec ani ráno nevstal.Naštěstí nám přeci jen zbylo z těch let pod Rakouskem a z První republiky trochu toho pocitu povinnosti pracovat a nekrást. To je ale také to poslední, co nás drží nad vodou.
Další historické zkušenosti jsou už totiž tristní. Pod Německem Světové za války a pak pod Ruskem za Studené války to už bylo jiné kafe. To nás naučilo, že je třeba nevyčnívat, spokojit se s málem, kdekoho to také naučilo, že je dobré práskat na své sousedy, kteří se možná mají o něco málo lépe, než všichni ostatní. Tato doba nás také naučila, že být bohatý je špatná věc. Rozmohla se závist. Závist vůči majetku, vůči akademickým titulům a studiu vůbec a taková nějaká všeobecná závist.
Koncem 80. let už se tyto vlastnosti národa dovedly do dokonalosti. Navíc se k nim přidala schopnost šmelit, rozkrádat ve velkém a je dost možné, že i sametová revoluce vznikla zčásti jako kalkul kleptokratické mafie.
Dnes se u nás možná žije poměrně dobře. Každý si může vydělat peníze. Ten prostitucí, onen hazardem, jiný prostě klasickými krádežemi, další jako úředník na pozemkovém úřadě.. Rozvinuli jsme kapitalismus bez pravidel a bez hranic. Ale také bez práva a jeho vymahatelnosti.
Není přeci důležité, jak se nám vede v porovnání se Senegalem. Důležité je, abychom byli přesvědčeni, že každodenní práce má smysl. Abychom věděli, nebo si alespoň mysleli, že nezadlužujeme tuto zemi a naše děti. Abychom měli pocit, že studovat má smysl, že to ale není povinnost, ale výsada. Nemusí přeci každý studovat VŠ, jak je to teď. Je třeba také rozvíjet řemesla, není třeba titul. Chceme mít pocit, že na důchod nám stát dá něco z toho, co si povinně spoříme celý život, respektive, že stejně jako my financujeme dnešní důchodce i naši potomci budou schopni totéž udělat pro nás. A to jsou dlouhodobá rozhodnutí závislá na dlouhodobě dobré a konzistentní politice státu. Nemohu si pomoci, ale takovou už dlouho nevidím ani náhodou!
Tedy – ne, nežije se tu v poslední době skvěle. Máme velké problémy a zdá se, že následky mnoha minulých chyb nás ještě teprve dostihnou!
