Spousta lidí se ptá, proč prezident Miloš Zeman nepřestává rozšlapávat lejno, do kterého chutně zabořil svoji polobotku v „kauze Peroutka“ (která žádnou kauzou ve skutečnosti není, ale tím se opravdu nehodlám zabývat).
Vysvětlení je – obávám se – v podstatě jednoduché a ukazuje prezidentovu genialitu míchanou s neuvěřitelnou malostí do koktejlu, jaký může vzniknout snad jenom v zemi odkazující se svými nejlepšími tradicemi k antihrdinovi Švejkovi.
Jak je již známo a jak ostatně bylo známo i před oficiálním ohlášením, prezident republiky hodlá na podzim vyznamenat in memoriam Řádem T. G. Masaryka osmašedesátníka Františka Kriegla. Pro méně znalé české historie – Kriegel byl jediným vrcholným představitelem Československa, který odmítl podepsat v roce 1968 Moskevský protokol, potupnou vazalskou smlouvu, kterou byla veškerá moc předána Moskvě. V podstatě, na konkrétních historických souvislostech v této chvíli tolik nezáleží. Hlasoval proti i jako poslanec, byl odstaven a vyobcován ze široké, avšak tradičně nenávistné komunistické náruče. Kriegel je však postavou mnohovrstevnatou a jeho činnost zvláště ve čtyřicátých a v první polovině padesátých let určitě nesnese přísná morální měřítka. Z mého soukromého pohledu říkám, že si řád zaslouží a že by měl být jednou z hlavních postav hodin dějepisu na základních i středních školách – neboť nejvíce Kristus miluje ty, kteří hřešili a napravili se. Navíc jeho cesta od milicionářského pohlavára z roku 1948 k signatáři Charty 77 je sama o sobě extraktem národních dějin dané doby.
Tedy: Vyznamenat Františka Kriegela je záslužné. Pro řadu lidí to ale bude podobný problém, jako vyznamenat bratry Mašíny.
A nyní – jak to souvisí s Peroutkou?
Chudák Peroutka k tomu přišel jako slepý k houslím. Prezident celkem po právu očekává, že až si jeho již podvakrát tiše oznámeného rozhodnutí někdo opravdu všimne, vypukne diskuse podobná té, když se zastupitelé Prahy 2 rozhádali nad návrhem udělit Františku Krieglovi čestné občanství této městské části. Tedy poněkud exaltovaná diskuse o vině a trestu, ve které – jak je v Čechách zvykem – budou slepí mlátit po hlavě hluché čímsi, co mylně považují za argumenty. V tu chvíli pak vystoupí prezident a moudře připomene „kauzu Peroutka“ a otázku morálního selhání. Vyznamenání Františka Kriegla bude rudým hadrem pro jistou část společnosti v každém případě, když ale veřejná diskuse na toto téma nebude jenom o osmašedesátnících, ale také o Peroutkovi, přinese prezidentovým dlouhodobým záměrům něco navíc. Ta přidaná hodnota, to je to, oč tu běží.
Nekomunistický odpor ke komunismu (či nacismu, na tom zase tolik nezáleží) a komunistický odpor ke komunismu je v prezidentových očích potřebné slít do jednoho džbánku relativizace. Ferdinand Peroutka byl in memoriam vyznamenán prezidentem Havlem Řádem T. G. Masaryka v roce 1991. Miloš Zeman hodlá to stejné učinit s Františkem Krieglem v roce 2015. To je pro něj dobrá příležitost posunout stírání rozdílů mezi „odporem“ a „odporem“ zase o kus dál.
Miloš Zeman touží být prezidentem, na jehož úřad „Nikdy nezapomeneme!“ a sleduje tento cíl soustavným a vlezlým vytvářením nových a nových témat, která nemají řešení a která mohou vést k jedinému, ke stále větší diferenciaci společnosti. Všichni přece víme, že tradičním bolševikům bude Ferdinand Peroutka vždy ležet v žaludku a tradičním antikomunistům se nikdy nebude líbit vyznamenání pro Františka Kriegla. To jsou věci, které prostě existují a nelze je změnit, protože jsou zabudovány nekonečně hluboko v samotné matérii světa.
Bipolárnost Perotka – Kriegel tedy umožní prezidentovi prodloužit tuto diskusi až do podzimu tohoto roku. Všichni, kdo k tomu budou mít co relevantního říci, se unaví a přestane je bavit opakovat stejné argumenty. Ostatně je už nikdo nebude poslouchat. Celé to téměř vědecké piplání se v detailech bude brzy zapomenuto, zástupy intelektuálů na všech stranách barikád si odnesou pocit vítězství, ale ve skutečnosti budou tyto moudré ženy a moudří mužové jenom poněkud naivní masou komparsu one man show Miloše Zemana. Neboť nad vším zmarem zůstane čnít majestátní stín prezidentův s hlavou nakloněnou na stranu a chápavým lidským „vždyť já si jeho i jeho nekonečně vážím, ale…“
Všimněme si, že dosavadní prezidentství Miloše Zemana je ve znamení nivelizace či spíše relativizace hodnot. V jeho pohledu na svět není místo pro nesporné autority. Možná to má i prozaický důvod. Sám totiž od vstupu do KSČ (jakkoliv například z mého pohledu pochopitelného) nespornou autoritou být nemůže.
