Většinou spíš prskám, nadávám, občas urážím... Ale tentokrát si tak zcela výjimečně říkám, že by to chtělo trochu klidu, studený obklad a tak. Nějak se nám to tu vyhrotilo a už to není ta švanda, co bývala.
Za prvé - ve skutečnosti máme samozřejmě horší problémy, než je prezident Zeman. Je to starý muž, dost možná nad hrobem. Má svých potíží dost, včetně biologické protézy a boje s alkoholismem. Nechme ho nějak v klidu dožít. Ostatně: pokud ho chce někdo opravdu urazit, tak nejlepší je mu dávat najevo zdvořile a raději neokázale než okázale naprostý nezájem.
A kdyby ho chtěl tento národ zabít, tak nejjistější způsob je ho tak měsíc neurazit. Seschne, ztratí smysl života a odkráčí sám na lafetu.
Za druhé - mám jisté představy o cenzuře. Určitě není cenzurou to, co udělala Prima. Nechce se mi to vysvětlovat, ale snad by to mělo být v podstatě každému jasné. Proto jen krátce: Pokud je humoristická show předělaná na politickou demonstraci, pak soukromá televize má z principu právo rozhodnout, že ona to vysílat nebude nebo že to upraví. Externí produkce dodala jiný pořad, než je ve smlouvě. Já mohu s těmi lidmi sympatizovat jak chci, ale takhle to prostě je. Jinak ze zpráv na Primě se mi zvedá kufr, celá ta televize je projímadlo a absolutně nechápu lidi, co jsou ochotný prostituovat (dělat novinařinu) za prachy zrovna tímhle způsobem. Kdyby ty holky a kluci šly a šli šlapat, tak je to daleko poctivější řemeslo.
Ale to je jiná věc. Příběh s cenzurou na Primě není férový vůči televizi. Pokud někdo chce křičet "Pozor, totalita!" tak sorry, ale ať se jde na cenzuru podívat do zemí, kde je opravdu. Jenže nejzábavnější samozřejmě nebyly emotivní projevy z publika a dokonce ani samolibý výraz Jana Krause (onen dokonalý "To jim to dávám, to jsem kabrňák a já vám tu demokracii ochráním"), ale skutečnou perlou příběhu je neschopnost vedení televizní stanice říct jednoduše a srozumitelně, že tohle vysílat nebudeme a že je to právo soukromého média. Výmluvy na pozdní dodání jsou směšné.
Z dalšího soudku.
Jsou chvíle, které miluju, miluju, miluju a ještě jednou miluju. Patří k nim třeba ty, kdy jinak sebejistý a občas arogantní člověk musí kapitulovat před realitou a přiznat, že existují mocnější jevy, než je on sám. Tak, jako hradní kancléř Mynář:
„Kdybych měl jistotu, že zůstane jen u téhle záležitosti, tak jako vedoucí kanceláře bych neměl problém podepsat omluvu. V momentě, kdy vyšlo pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že se KPR za výroky prezidenta má omluvit, tak se spustila na webových stránkách a na mojí mailové adrese diskuse o tom, jak budeme žalováni za výrok ten či onen. Krokem prokázání prezidentské indemnity chceme zamezit tomu, aby se z KPR, případně jakékoli další servisní organizace státu, stal trhací kalendář.“
Přeloženo do běžného jazyka obyčejných lidí (těch "dolních deseti milionů") tím kancléř říká: Pan prezident chodí a povidá, co ho napadne. Jestli se dostaneme do situace, že bude místo něj žalovatelná Kancelář prezidenta republiky, tak se budeme už jenom omlouvat a omlouvat. Chceme dosáhnout toho, že nám soud potvrdí, že prezident může říct naprosto cokoliv a žalovatelný nebude.
Ano, v některých vteřinách jde má láska ke světu dokonce až tak daleko, že mám vcelku lidské pochopení i pro kancéře Mynáře. Nemá to jednoduchý.
Zároveň je třeba se modlit, aby snad nějakého soudce opravdu nenapadlo, že prezident nemá NAPROSTO žádnou odpovědnost za své chování.
Protože on je sice Miloš Zeman starý muž nad hrobem, ale když mu řeknou, že může všechno, ŽE FAKT MŮŽE ÚPLNĚ VŠECHNO, tak si ten svůj konec vychutná do dna.
A já nevím, jak zbylých dolních deset milionů, ale já osobně se v žumpě koupat nemusím...
