Nedávno se mě kamarád ptal, kam investovat. Nevím přesně proč, ale historicky mám v tomto směru mezi známými jistou pověst (která se – Bohužel – odmítá spojit s mými vlastními financemi do nějaké lepší symbiózy).
Což je vedlejší, neboť kovářova kobyla…
Tak jsem se ho zeptal, kolik má v portfoliu zlata. Neměl žádné. Chyba.
Pusťme z hlavy blouznění o zlatem podloženém rublu nebo jüanu. Tomu nevěří ani Vladimír Putin a dokonce ani Jaroslav Tvrdík. V příštích desítkách let se nevyskytne žádná světová a dokonce ani jiná měna, která by byla podložena zlatem. Z tohoto pohledu je zlato mrtvý Titán (nikoliv titan). Smrt zlata ale nenastala z ekonomických, leč čistě z politických důvodů. Velmi a brutálně zjednodušeně není možné mít zároveň měnu podloženou zlatem a přitom dlužit každému, na koho se podívám. Zlato vyklidilo svoje pozice v oblasti měn proto, že když mám měnu založenou na zlatě, nemohu ani při nuceném oběhu tisknout bankovky jen tak. Nemohu spustit kvantitativní uvolňování a ani jiné podobné vylomeniny, nemohu ad libitum zvyšovat měnovou zásobu, nemohu dělat spoustu věcí, které svět od dob Rooseveltových a zvláště pak Nixonových s oblibou dělá.
Co je poměrně významným handicapem ve světě nuceného oběhu potištěných papírů a niklových mincí, to je naopak podstatnou výhodou vůči financím soukromým.
Já se pak onoho kamaráda ze začátku příběhu zeptal, proč žádné zlato nekoupil?
Odpověděl naprosto správnou úvahou. Zlato je vhodné jako pojistka proti inflaci, dlouhodobě (při obdobích deseti či dvaceti let) růst ceny obvykle není zajímavý, krátkodobé obchody jsou zase především oblast pro spekulanty. Zlato samo o sobě nevydělává, spíše bývají nějaké náklady s jeho bezpečným uložením (pokud je kupováno ve fyzickém smyslu slova), prodej není také nijak levná záležitost a při špatné volbě obchodníka může nemalá část výnosu lehce „vyšumět“. A než obchodovat s deriváty založenými na zlatě, to bude raději (onen přítel) hrát s deriváty ropy (typově, v principu je to jedno – třeba mědi).
Vlastně ve všem měl pravdu. Jenom jednu naprosto klíčovou věc nevzal do úvahy. Je to ta, kterou skvěle definoval miliardář a šéf obřích fondů Paul Singer: „Ve skutečnosti je to tak, že zlato jsou jediný pravý prachy…“ A to platí.
Začátkem roku 2006 stála trojská unce zlata 532,50 USD. Trojská unce je 31,1 gramu, tedy kilogram tvoří 32,15 trojských uncí. Na začátku září 2011 byla cena oné jedné trojské unce zlata téměř 1877 USD za unci. Čili více než trojnásobek. Nyní je na zhruba 1150 dolarech. To je velká volatilita. Alespoň na první pohled. Ale ono to lze vzít i opačně.
Pokud bychom se podívali a ceny některých dalších aktiv ve stejné době, najdeme tam volatilitu ještě větší. Jenže to není podstatné. Důležité je, co dělalo zlato, když se svět hroutil. Konec roku 2006: necelých 651 dolarů. O dvanáct měsíců později 795 dolarů. V závěru roku 2008 to bylo sice jenom 770 dolarů, ale s pokračující stagnací to dostalo naprosto opačný směr – až k oněm skoro 1900 dolarům v září 2011. A pak došlo na postupný pokles, který se zbrzďoval, až dorazil k současným 1136 dolarům za unci. Což asi můžeme chápat jako novou obvyklou hodnotu.
Co z toho příběhu plyne? Že pět (já bych řekl sedm či deset) procent portfolia lidí, u kterých má smysl nějaké portfolio vůbec tvořit (tedy těch alespoň trochu movitějších) by mělo být ve zlatě, nejlépe ve fyzickém. Což neznamená, že ho má mít člověk pod polštářem, na to jsou vcelku jednoduché postupy, které si lze najít na webu, například existuje i doména zlato.cz, ale firem je celkem dost). Krása zlata je právě v tom, co Paul Singer nazývá „jediný pravý prachy“ – když jde všechno do kopru, zlato představuje tu část portfolia, o kterou se může investor opřít a překonat špatné časy. Je likvidní, a když všichni utíkají z nemovitostí, akcií, obligací a dalších produktů, vrhnou se na zlato.
