Několik poznámek ke všeobecné zlotřilosti dotací

Tento text není ani o pekárnách, ani o rekreačních objektech s jezírkem a dětskou ZOO. Kdo chce, jistě si je mezi řádky najde. Ale to není smysl. Tento text je o obecné zlotřilosti dotací. Protože dotace jsou zlo.

Jaký pocit musí mít někdo, koho nazveme „běžným Čechem“, z dotací? Obvykle se mu vyjeví Evropská unie a peníze zašantročené třeba do haciendy bývalého politika zvelebené z evropských peněz jako „rekreační objekt“ (což by mělo v regionu podpořit turismus). Nebo cyklostezky „odnikud nikam“ (kterých asi zase není tak moc, ale určitě se najdou). Nebo mosty pro zvěř přes dálnice, které stály víc než most silniční. Či třeba obrovské miliardy prostavěné v železničních koridorech za tratě projektované pro rychlosti, které byly nesmyslně nízké už v době přípravy projektu. A tak dále. Včetně třeba solárních baronů, kteří s dotacemi od EU ve skutečnosti nesouvisejí.

Prostě při slově evropské dotace naskočí běžnému Čechovi buď zpronevěry, nebo absurdní projekty za absurdní ceny.

Špatně, tak za horší trojku nebo spíš čtyřku!

Správná asociace je: Ekonomická zrůdnost. A je jedno, zda to jsou dotace evropské nebo české nebo třeba čínské.

Všechno to ostatní (viz zpronevěry a spol.) pramení z pokroucení tržního prostředí, z toho, že do rozhodovacích procesů ekonomických subjektů vložíme neekonomickou neznámou. Když se teď tak usilovně hovoří o toustovém chlebu, ví v této zemi vůbec někdo, že již pěkně dávno došlo mohutnými dotacemi do nových kapacit ke zničení tradičních producentů obalů a kartónů? A že podobných případů byly z různých odvětví stovky? Jak třeba chcete provozovat penzion, když soused dostal na rekonstrukci toho svého pár milionů „od státu“?

Dotace jsou čisté ekonomické zlo. A je jedno, zda to jsou dotace do průmyslu, služeb nebo zemědělství. Já si ještě se zaťatými zuby dokážu představit, že si stát objedná za nějaké rozumné peníze činnosti související s krajinotvorbou. Nějaké to sečení horských luk – možná. Ještě rozumím dotaci na pracovní místa tělesně postižených – to má hlavu a patu. Ale to je tak maximum.

Kdybychom místo peněz vynaložených na dotace průmyslu podpořili (daňově, ne přímou platbou z eráru) vlastní firemní výzkum a inovace, přineslo by to daleko větší užitek. Kdybychom (teď myslím EU jako celek) neprovozovali dlouhé roky děsivou zemědělskou politiku vedoucí k drastické nadprodukci, nezahrnovali bychom rozvojové země levným exportem a nedělali z nich (v druhém a nesporně nechtěném efektu) chudé vazaly. A velmi pravděpodobně bychom nyní (ve třetím a zcela jistě také nechtěném efektu) nečelili touze lidí z těchto zemí žít raději v té vysněné bohaté Evropě než doma, kde se žít skoro nedá.

Kdybychom raději všechny ty nesmyslně vyházené peníze z ROP (tuším regionální operační program, pravé hnízdiště absurdních a nečestných přerozdělovacích procesů) dali na vzdělávání dívek v zaostalých zemích, tak by možná rozvojový svět nečelil demografickému boomu a přelidnění. (Protože, to se málo ví, ale s rostoucím vzděláním klesá počet dětí na jednu ženu v produktivním věku.)

Hlavně, ať si nikdo z toho nevezme, že všechny peníze z evropských fondů byly použité na nesmysly. Vůbec ne. Platíme z nich spoustu věcí, které jsou užitečné. Třeba dětské skupiny, alternativy mateřských škol a jeslí, bez kterých by nějakých patnáct tisíc převážně žen nemohlo jít do práce, a poptávka po zaměstnancích by byla ještě vyšší, než je nyní.

Ale jakmile dotace směřuje do tržního prostředí, do oblasti, kde o efektivitě zdrojů má rozhodovat schopnost lepší kooperace a efektivita práce, tak vždy dotace napáchá větší škody než užitek.

Přesněji. Napáchá vždy škody. A nikdy nepřinese užitek.