Představme si, že Emanuel Moravec nespáchal 5. května 1945 kdesi na Klárově sebevraždu. Představme si, že se jako nikým nepronásledovaný důchodce dožil roku 1971. A že Rudé právo s ním udělalo velký rozhovor.
Absurdní?
Jistě.
Zato tady máme čerstvě jinou podivuhodnost. Milouš Jakeš, kolaborant a posluha okupační mocnosti (jako byl i Moravec), chatuje v roce 2016 se čtenáři nejprodávanějších novin Blesk (nejprodávanější bylo i Rudé právo).
Absurdní?
Jak se to vezme.
V čem je tedy rozdíl, když mezi Emanuelem Moravcem a Miloušem Jakešem můžeme vést do jisté míry „rovnítko“?
Jedna odpověď může být, že po okupaci německé a nacistické přišla okupace ruská a komunistická (i když nejprve jen „ideologická“ a nikoli fyzická), což prostě podobné podivuhodnosti znemožnilo. Neboť – jak známo – totalita se nemazlí s nikým, ani s jinými totalitáři.
Demokracie tohle neumí. Proto je to demokracie. Někomu to připadá jako slabost, jako chyba v systému. To je výsledek nepochopení principu a je to zmatené. Když pomineme variantu, že Milouš Jakeš mohl a možná měl být v roce 1990 odsouzen (spolu s řadou svých spolustraníků) na doživotí (neboť to byli zcela jistě vlastizrádci, kteří se paktovali s cizí mocností, o tom asi není spor), tak je třeba přistoupit na to, že demokracie prostě umožňuje i Jakešům hovořit a říkat názory (jakkoliv mohou být hloupé či dementní). Toto právo není slabost demokracie, ale její síla.
Především však popření takového práva je popřením vlády zákona.
Tedy bychom mohli říci, že na chatu Milouše Jakeše pro Blesk není nic divného a je to „normální“ součást demokratické diskuse?
Nikoliv. To také není pravda.
Zhůvěřilost této věci je v zájmu, jaký z dnešního pohledu vlastně bezvýznamný představitel bolševismu vyvolává a jakou odezvu má pár trochu upachtěných vět, které sesmolil. Protože je vcelku jedno, že tento důchodce neobjímá stromy na Hanspaulce (jak on vlastně k té vile za desítky milionů přišel?), ale pro jednou se přihřeje na výsluní mediálního zájmu. Co jedno tak úplně není, to je význam, který je věci dodáván.
Tím vůbec nechci odsuzovat Blesk, že mu dal prostor. Úkolem médií není určovat, co společnost dostat má a co dostat nemá. Úkolem médií (komerčních, soukromých) je zprostředkovat. Za to si nechávají platit, což v této křehké rovnováze také zároveň znamená, že zprostředkovávají přednostně to, u čeho předpokládají velký zájem. Zvláště bulvár je v tomto směru citlivým ukazatelem společenské situace, a když si Blesk pozve Milouše Jakeše, dělá to nikoliv kvůli mimořádné intelektuální kvalitě (což u soudruha Jakeše nehrozí), ale jenom kvůli výnosu. Tady je tedy jádro pudla.
Blesk je prostor „celebrit“ v tom smyslu, že jeho ekonomika je nastavena na určitou úroveň čtenosti. A Jakeš jí zjevně splňuje, přičemž je téměř jedno, kolik dotazů se sejde na téma „za vás bylo líp“ a kolik „že se nestydíte“. Stejně tak je jedno, kolik čtenářů bylo pohoršeno a kolik nadšeno, protože „klikali“ všichni.
Chatující Milouš tak o naší společnosti říká v první linii jednu banální skutečnost: Více než čtvrt století po bolševikovi žijeme s bolševikem pořád v jednom obýváku. Můj facebook s rozmanitým složením friendů mi už dva dny hlásí, že „zemanovci“ povětšinou mlčí, snad poněkud rozpačití z nevýslovné chvály, které se prezidentovi z úst provařeného generálního tajemníka dostalo. Zato „sluníčkáři“ jsou zděšeni a rozhořčeni. Ti nesdílejí s bolševikem jenom obývák, ale rovnou i sedačku a televizní ovladač.
Ve skutečnosti je na celé věci nejpodstatnějším signálem něco jiného, něco v linii druhé. Kdo si chat s Miloušem Jakešem přečte, ten by měl s hrůzou konstatovat, že jeho názory jsou z pohledu dneška v podstatě mainstream. Soudruh tajemník nikdy v životě nesouzněl s tak velkou částí společnosti, jako v roce 2016. A to měla KSČ kdysi tuším i milion členů. I když byla obecně nenáviděnou organizací.
