Chudák stařeček

Je smutné být sám se svojí žlučí, troubelínem hlupcem podržtažkou a obklopen pochlebníky. Stařeček se klátí dlouhými chodbami a smutek nad vlastní zbytečností zahání dýchavčivostí a hlasitým skuhráním.

Stařeček si to určitě představoval celé trochu jinak.

Asi se chtěl zapsat, nejlépe nesmazatelně. Chtěl být něco jako Otec vlasti, Tatíček nebo alespoň, aby se po něm jmenovalo letiště. I to pero by ukradl, kdyby to pomohlo. Ale někdy dávno to vzal za špatný konec. Něco se zvrtlo. Vybral si špatné lidi nebo zahodil špatné lidi? Už asi ani sám neví. Je to pro stařečka moc těžké, přemýšlet o tom.

Občas se stařeček nechá obklopit vybranými fanynkami a skalními lízači bot, ale jsou to babky a dědkové, celkově neuspokojivý dav. Lidi bez vlivu, nevýznamní, bez talentu a schopností, šediví, nudní. Takoví vypadají pořád stejně. Stařeček si vzpomíná, jak podobnými před padesáti lety opovrhoval. Jak jimi opovrhoval i před pětadvaceti lety. A teď ho má těšit jejich obdiv? Radši by si užil trochu jásotu s nějakým větším espritem. Chtěl by něco, co by chvíli přetrvalo. Nakloní hlavu, do očí mu hrkne trochu vlhka. Možná opravdu záblesk citu nebo jenom nával stáří? Lituje se. Takže nával stáří. Kolik toho udělal, kolik toho ztratil, aby se dostal až sem. A co z toho má?

Občas propadá ještě větší trudomyslnosti. Je to vůbec k něčemu? Má to nějaký smysl? Ani neví. A vlastně mu to začíná být jedno. Všechno je už rozhodnuté. Může se snažit, jak bude chtít, ale historie na něj ráda zapomene. Historii totiž píší vítězové. Chtěl být vítěz. Vlastě je vítěz. Jenže špatně. On vyhrál, ale se špatnými lidmi, se špatnými slovy. Nemá nikoho, kdo by tu historii napsal. Má jenom podržtažku a spoustu lokajů. Ti se na psaní historie nehodí. Stařeček stejně ví, proč jsou okolo. Většině je on sám ukradený. Sedí tady nahoře a lokajové jsou kolem, protože potřebují být taky nahoře. Bez "nahoře" by byli daleko, jinde, měli by jiného. Jenom se jim hodil. Cítí se použitý. Podvedený.

Osamělost stařečka je až k nevydržení.

Tak k nevydržení, až z něj vystřeluje. Občas má pocit, že kdyby poplival toho nebo tamtoho, že to pomůže. Že se konečně přehoupne přes tu zeď své zbytečnosti, že prorazí kopuli pohrdání, co kolem sebe cítí. Ať to dotáhnul, jak daleko chtěl - vždycky to cítil. Ten meziprstismus. Jenže jásají vždycky zase jen ti stejní podržtažkové, lokajové. Mívá úplně proklepaná ramena, jak pochlebují.Jen plivej, plivej, slýchává od nich. A pak za rohem říkají "dáme mu pteržel, aby nám ještě vydržel".

Chudák stařeček.Tolik toho chtěl. Aby si ho všichni pamatovali, aby něco velkého udělal, něco vybudoval, něco založil. Jenže teď, na konci cesty, tam, kde už není kam uhnout a kudy pokračovat, cítí stařeček něco děsivého. Byl a je úplně, ale úplně zbytečný.