Nesporně jsme zaznamenali mimořádné úspěchy v tom, jak brzdit epidemii koronaviru. Přibývání nemocných je pěkně pomalé, v podstatě pod kontrolou (i díky chabému testování?). Ale: Co s tím teď budeme dělat?
Vláda šlápla na takovou obrovskou brzdu a skoro zastavila zemi. A s tím i šíření viru. V podstatě skvělá práce, tedy když pomineme fakt, že nějak mimo záběry kamer a twitterových či facebookových účtů premiéra i ministra zdravotnictví se virus dostal do domů důchodců, do nemocnic a mezi lidi, pro které je největším nebezpečím. To se tedy zrovna moc nepovedlo. Ale jinak ano - brzda zafungovala.
Faktem totiž je, že takhle okem měřeno je výskyt mezi lidmí, co mají velmi vysokou pravděpodobnost přežití bůížící se jistotě, v podstatě minimální. Pokud tohle byl cíl, tak byl splněn skvěle.
To má tak trochu odvrácenou stranu.
Od oka odhaduji, že tímhle tempem můžeme v nastolených opatřeních pokračovat nějakých deset nebo dvacet let než se „provirujeme“ k nějaké společenské „provirovanosti“ takové, že se vir prostě přestane šířit díky nedostatku hostitelů (vím, říká se tomu promořenost, ale to je strašné slovo). Na konci sice budeme jíst kořínky a lovit poslední přeživší vrány, ale koronavirus slavně porazíme.
Přesto, že si sice o vládě myslím svoje, nemám přece jenom pocit, že zrovna tohle je její cíl. Ale jakou exitovou strategii vládní strategie vlastně nabízí?
V úterý v podvečer měla země za sebou 55 tisíc a něco malinko testů, 3500 a něco infikovaných a 32 mrtvých. Jen na okraj a nechci tím snižovat nebezpečí čínského viru, ale pokud se nepletu, tak ke konci prvního březnového týdne v souvislosti s běžnou chřipkou zemřelo již 55 lidí. Ale zkušenosti z Číny, z Itálie, Španělska ukazují, že koronavirus dokáže klasickou chřipku snadno překonat, takže to opravdu nemyslím jako snižování nebezpečí.
Což nic nemění na té základní otázce. A exit? Exit máte? A mohl bych ho vidět?
Zatím to vypadalo a trochu i pořád vypadá, že vláda žádný nápad na exit prostě nemá. Ale dříve nebo později musí nechat ekonomiku rozeběhnout, musí pustit tu brzdu, na které stojí a kterou snižuje počet nakažených, za což platíme obrovské ekonomické náklady. Konečně včera (proč Probůh tak strašně pozdě?) zazněl první ofenzivní krok k tomu, abychom alespoň rámcově zjistili situaci – rozhodnutí orientačně udělat plošné nahodilé testování v Praze a na Litovelsku. Pak se uvidí, kolik nakažených se pohybuje v daných oblastech. A díky tomu konečně bude k dispozici ta hlavní informace – totiž to, jak jsme na tom v nejhůře postižených oblastech a jaký další vývoj opravdu můžeme očekávat. Tedy ne, co si myslí hlavní stratég epidemiologických opatření, ale k čemu směřují fakta.
Což, při vší úctě, může být nemalý rozdíl.
Vláda se každopádně bude muset co nejdříve rozmyslet, co s tím dál. Připustit, že nahonem dělaná opatření sestávající ze zákazů byla dělaná jenom jako přehrada rychlé nákaze mnoha lidí, ale bez jasné představy, jakým způsobem po nich pokračovat. Což v podstatě není kritika, on to celkem logicky nevěděl nikdo, to je v pořádku.
Věci se nicméně, zdá se mi, posouvají k lepšímu. První týdny chaotického vedení (dirigovaného nejspíše více PR týmem premiéra než kým jiným), které se vyznačovalo především pořádáním permanentních, ale o to více zmatených tiskových konferencí, bylo naštěstí nahrazeno nepoměrně racionálnějším a systematickým fungováním Ústředního krizového štábu. Hurá. Nápady na posílení role premiéra proti parlamentu smetla veřejnost ze stolu, že se k nim už ani ten premiér raději nehlásí. Hurá. Chvíli to trvalo, ale epidemie se z roviny „příležitosti vyniknout a ukázat, jak se řídí stát“ dostala do pozice „problému pro profesionály pod kontrolou politiků nesoucích politickou odpovědnost“. Hurá!
Tohle všechno otevírá cestu k tomu, že nám vláda bude během nějaké rozumné doby schopna dát odpověď na tu první otázku: A exit? Exit máte? A mohli bychom ho vidět?
