Když pobírá zaměstnanec minimální mzdu, dostane na ruku čistého 7.120,- Kč. Díky v současnosti “populárnímu“ návrhu ministra Drábka bude tak mít člověk, který nemůže sehnat práci, na výběr mezi almužnou v podobě minimální mzdy nebo možností polovičního úvazku metaře pro stát.
Ačkoliv můžeme diskutovat o vypovídající hodnotě průměrné mzdy, faktem zůstává, že se v České republice podle statistických údajů zvedla za posledních 5 let o zhruba 4 tisíce korun. Přesněji z 19.546 v roce 2006 na 23.951 v roce 2010. V tomto roce je průměrná mzda stanovena na 24.740. Faktem ale také je, že minimální mzda zůstala od července 2006 na své úrovni 8.000 korun (zvýšení v lednu 2007 o 45 korun nepovažuji za navýšení, ale za zaokrouhlení). Díky v současnosti “populárnímu“ návrhu ministra Drábka bude tak mít člověk, který nemůže sehnat práci, na výběr mezi almužnou v podobě minimální mzdy nebo možností polovičního úvazku metaře pro stát. Návrh sice míří na dlouhodobě nezaměstnané, kteří pracovat nechtějí, ale proč by na to měli doplatit třeba lidé, kteří přišli o dlouholeté zaměstnání např. vinou hromadného propouštění v podniku?
Když pobírá zaměstnanec minimální mzdu, dostane na ruku čistého 7.120. Tolik si vydělá i student na brigádě při studiu vysoké školy. V takovém případě považuji za téměř nemožné, aby se dalo s takovou mzdou slušně vyžít, pokud navíc člověk žije sám a nemá vlastní bydlení. Nejlevnější pronájmy garsonky se pohybují kolem 5.000 (pokud nepočítám Prahu) a na ostatní potřeby tak zůstane něco kolem 2.000. Člověk tak musí bydlet u rodičů, případně minimálně ve dvojici. Co ale mají dělat lidé, kteří tuto možnost nemají? Sám jsem po škole pracoval v prodejně sportovních potřeb za 11.000 hrubého a za tu výplatu se toho mnoho pořídit skutečně nedá.
Před volbami v roce 2006 sliboval Bohuslav Sobotka růst minimální mzdy až na 11.000 CZK v roce 2010 (odkaz). Tento slib působí z dnešního pohledu spíše úsměvně a dnes už se nedozvíme, nakolik to pan Sobotka myslel vážně a nakolik se jednalo o předvolební slib a jakým způsobem by plánovaný růst ovlivnila celosvětová krize v roce 2009. Faktem ale zůstává, že pravicová vláda Mirka Topolánka (mimochodem ministrem práce a sociálních věcí byl v té době Petr Nečas a ministrem financí Miroslav Kalousek) a následně vláda nestraníků vedená Janem Fischerem s výší minimální mzdy nehnula. Pokud pominu, podle mého názoru nelogický, návrh současného ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka na nastavení různých minimálních mezd podle krajů (odkaz), který by jen zatížil firemní i státní administrativu, není na obzoru zvýšení ani v dohledné době. Mimochodem tento pán vystoupil v roce 2006 jako předseda hospodářské komory proti dalšímu navyšování minimální mzdy (odkaz). I když je teď na druhé straně barikády, kontakty z doby šéfování sdružení podnikatelů mu jistě zůstaly a dají se tak očekávat tlaky z podnikatelské sféry, které budou proti navyšování minimální mzdy a tím pádem i nákladů podnikatelů.
Věci veřejné navrhují vyšší zdanění právnických osob (odkaz). Co by to však přineslo? Jen další finanční zátěž pro firemní subjekty, které si však umějí díky znalosti daňových zákonů optimalizovat zisk a dokáží tak minimalizovat daňovou povinnost. Navíc by se jednalo o další znevýhodnění právnických osob v už tak komplikovaném prostředí zatíženém administrativou. Některé firmy raději změní sídla do daňových rájů nebo přesunou výrobu do levnějších zemí.
Z tabulky je patrné, že lidé, kteří si vydělají pod 10.000 korun, neodvádějí státu kromě sociálního a zdravotního pojištění žádnou daň. Jsou tak pro stát nejvíce nákladní, např. tím, že ze svého platu nejsou schopni zdravě se stravovat a odbíjejí se potravinami druhořadé kvality. Tím pádem si huntují tělo a ve starším věku nejvíce čerpají zdravotní péči. I kdyby chtěli, nemají si z čeho ušetřit na důchod a jsou proto odkázáni na stát, který si prostě nemůže dovolit nechat takové množství občanů na ulici a bude muset hledat prostředky na důchody jinde.
Ani se nedivím lidem, kteří nechtějí za minimální mzdu pracovat. Za současných podmínek je lepší být na pracáku a přivydělávat si něco bokem, než se dřít někde v kolbence 40 hodin týdně za mrzký peníz. A v některých chudých krajích prostě lidé kvůli vysoké nezaměstnanosti lépe placenou práci neseženou. Znám případ v jednom hotelu, kde se bralo 10.000, ale majiteli se to zdálo příliš, proto stávající zaměstnance propustil. Mohl si to dovolit, protože věděl, že sežene nové za minimální mzdu. Možná to je kruté, ale je to realita. Pak existují i případy, a není jich málo, kdy zaměstnanec oficiálně bere minimální mzdu, ale zbytek mu zaměstnavatel vyplácí bokem z peněz, které se nedaní a z kterých se neodvádí sociální a zdravotní pojišťění.
Kdo tedy na současném systému nejvíce vydělává? Aktuální situace vyhovuje zaměstnavatelům, kteří si mohou najmout levnou pracovní sílu. Podnikatelské subjekty ale operují s nezdaněnými prostředky. Daní až zisk, který se šikovnou optimalizací dá minimalizovat až na 0 (nebo dokonce až do záporných čísel). A také nesmíme zapomenout na nad míru produktivní občany, co se týká porodnosti, kteří místo aby šli pracovat, zůstanou raději doma a užívají si spokojeného rodinného života za královské podpory státu. A kdo na tom nejvíc prodělává? Samozřejmě stát, potažmo občané, kteří to všechno nepřímo zaplatí.
Co by tedy logicky přinesl růst minimální mzdy? Lepší životní úroveň pro občany z nejnižší platové třídy, snížení daňových úniků a větší příjem pro stát. Jak by s tímto příjmem stát naložil, je jiná otázka. Celé by to zaplatily podnikatelské subjekty, které by si sice snížily zisky, ale asi by to pro většinu firem nebyl až tak zásadní problém, i když by se bránily zuby nehty. Samozřejmě by se nejednalo o skokové navýšení, ale například o 500 korun každého půl roku. To by bylo také třeba projednat se zástupci z řad podnikatelů.
Samozřejmě existují i státy, kde minimální mzda není stanovena, ale ty mají tak propracovaný sociální systém, že to není potřeba (např. skandinávské státy nebo také Německo). Bohužel u nás tomu tak není. Minimální mzda v paritě kupní síly je u nás šestá nejnižší v EU. Pod námi jsou státy jako Litva, Estonsko, Lotyšsko, Rumunsko a Bulharsko.
Takže vážení politici začněte s tím laskavě něco dělat, protože vyspělost státu se měří v demokratických zemích podle toho, jak velký rozdíl je mezi jeho nejbohatšími a nejchudšími obyvateli. To znamená čím menší rozdíl, tím vyspělejší stát a naopak. U nás se bohužel tento rozdíl neustále zvětšuje...
