Mám za sebou několik školení sociálních sítí. Na všech bylo osazenstvu opakováno: jestli chcete lajky, postujte zvířátka a malé děti.
To ale není nijak převratný objev. Každý pozorný uživatel Facebooku tento jev vysleduje velmi brzo. A možná i sám sebe někdy přistihne, jak automaticky palcuje kamarádovo dítko vyfocené na svém prvním fotbalovém turnaji.
Z pohledu „malé“ kapely jsou lajky na Facebooku velmi unfair věc. Když muzikant vyfotí nedělní oběd, který uvařil pro přítelkyni, posbírá desítky zdvižených palců. Navíc ten oběd nemusí ani vařit. Stačí vyblejsknout dobře vypadající oběd v lepší restauraci. Děti jsou opravdová jistota, desítky palců zaručí ratolest v jakékoliv podobě s komentářem: „To ani není možný, jak to letí.“ A tak dále. Virtuální i opravdoví přátelé palcují fotky psíka spícího na gauči, letní dovolené, rozjuchané osazenstvo hospody. Když fotku doplníte nějakým nostalgicko-dojímavým komentářem, vaše klout score letí strmě vzhůru.
Jenže když jste muzikant, chcete sbírat lajky hlavně za písničky. S kapelou připravujete (mnohdy několik let) nové cédéčko, vyrábíte k němu klip. Utrhujete si od úst, veškeré volné finance a čas investujete do písniček – svých neživých dítek. Dítek, jejichž výchova nedá o tolik méně práce než výchova potomků skutečných. Výseledek plni očekávání uploadujete na Facebook a třesete se na les zdvižených palců. Ale…
Ale nejste teenagerka, která našpulí duckface, naaranžuje svoje rostoucí poprsí do push upky tak, že vypadá o dvě velikosti větší a vyfotí se v zrcadle. Pak už se jen kochá nadšenými reakcemi od lačných spolužáků ze střední.
Vy od svých virtuálních (a/nebo skutečných) kamarádů vyžadujete hlubší pozornost. Chcete, aby něco poslouchali. Vnímali. Nepřepínali okno a udrželi pozornost. Aby obětovali čtyři minuty svého drahocenného internetového času. Času, který jinak věnují čtení užitečných článků o škodlivých potravinách, sledování legračních videí nebo nakupování v eshopu.
Vydolovat něčí palec není bez mediální masáže vůbec jednoduché. Paradoxně je to jednodušší, pokud stvoříte paskvil pro Hudební masakry. Hudební neumětelství má totiž obrovský virální potenciál. Ale když se snažíte vytvořit něco, co je zábavné nikoliv nechtěně, je cesta k divákovi mnohem složitější. Protože o jeho volný čas soupeříte se zpravodajstvím, youtubery, bloggery, filmy, zájmovými weby, atd, atd… A jestli mi v tom soupeření bystrý čtenář chce pomoci, jistě vypátrá v tomto článku chytře ukrytý odkaz na písničku, u které nebude palců nikdy dost.
