Když jsem dokončil rukopis svého prvního románu, běžely mi hlavou různé myšlenky. Od té, že se pro své neumětelství stanu terčem posměchu až po představu rozhovoru v červené sedačce u Jana Krause.
Chvíli jsem sbíral odvahu a pak vytipoval pár kamarádů a kamarádek, kterým jsem ho dal přečíst. A hle! Ohlasy byly převážně pozitivní. Jenže co dál?
Několik večerů horečnatého googlování by se dalo shrnout zhruba takhle: Napsal jsi román? Tak ho raději zavři zpátky do šuplíku a dělej, že se nic nestalo. V Česku vychází cca. 50 knížek denně, proč bys měl někoho zajímat zrovna ty, když nemáš na sociálních sítích 50 000 followerů? Možná kdybys napsal životopis někoho, kdo ty followery má… Nebo kuchařku. Ale beletrii? Zase se uklidníme, ano?
Ne. Teď už to nevzdám! Udělal jsem si databázi čítající 45 vydavatelství, sepsal anotaci a průvodní dopis. Poctivě jsem všechna obeslal. A po pár týdnech zaurgoval. A pak podruhé. Z poloviny přesto nepřišla žádná reakce. A ze zbytku odpovědi v duchu, že vydávají jiný žánr nebo že se rukopis nehodí do edičního plánu.
U jednoho vydavatelství však ke kontaktu došlo. Navíc u našeho největšího! Okamžitě se dostavila cimrmanovská fáze očekávání. Třeštíková, Kotleto, haló!!! Jsem zakleknutý blocích! Za chvíli vyrážím na stíhací jízdu! Jenže ta chvíle nakonec trvala skoro rok. A pak klasické Pyrrhovo vítězství a fáze zklamání: bylo po COVIDu, papír zdražil, knihkupectví se vzpamatovávaly po lockdownech, prodeje stagnovaly. A navíc ti chybějící followeři…
Chvíli jsem zvažoval komunitní financování, ale moc se mi do něj nechtělo, protože jsem nechtěl zažívat ponižující „žebrání“ prostřednictvím crowfundingu. Pomalu jsem podléhal skepsi a román se začal uhnizďovat v šuplíku.
První díl: https://marekmuller.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=808525
Pátý díl: https://marekmuller.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=810194
Více o knize na https://maramuller.cz/
