1) Česká média zabíjí hudbu! Servírují nám pouze nekvalitní brak, navíc se zpožděním proti zahraničí a ještě ke všemu okázale ignorují...
...české umělce (s výjimkou umělců s kořeny v minulém režimu s výjimkou paní Heleny V.)
2) Internet zabíjí hudbu! Hudební piráti (čti lidé) grabují, stahují, sdílejí, vypalují, kopírují... Firmám, potažmo umělcům se pomalu nevyplácí vydávat nová CD, protože je nikdo nekupuje. Zde výjimku tvoří nadšenci, sběratelé a ta část populace, která stahovat prostě neumí s ohledem na svou počítačovou gramotnost.
Dvě zdánlivě jednoduchá tvrzení, která jsem v různých mutacích četl už mnohokrát. Příčiny zetlelé vody v českém hudebním rybníce jsou mnohem hlubší. Nebudu se rozepisovat o dopadech současné ekonomické situace na prodejnost hudebních děl. Hudba patří k lidské společnosti už od pradávna - proto věřím, že člověk má zakořeněnou touhu muziku poslouchat a vytvářet, víceméně nehledě na finanční situaci. Hudba vzniká stále a já stejně jako v minulém blogu ukážu na největší český hudební server „bandzone“, kde je nyní registrováno přes 24 000 (!!!) českých umělců. A právě tady začíná problém.
Podle průzkumů necelé 3 000 000 Čechů (ve věku 14-60) umí vyhledávat informace na internetu (že něco umí, neznamená, že to dělají) a na tuto část populace číhá hned 24 000 českých umělců!!!
Pokud těchto 24 000 umělců vystaví průměrně tři empétrojky, máme tu 72 000 českých empétrojek. Má někdo z vás chuť se do této džungle vydat a dlouhé hodiny pátrat po opravdových úlovcích, které stojí za poslech? A myslíte si, že producentům, managerům a agenturám se do toho chce? Proč se jim má chtít? Co z toho budou mít? Peníze? Kdeže! Vždyť dnes se na hudbě skoro nevydělává!
A zbylých 7 500 000 Čechů je odsouzeno hudbu vybírat POUZE podle toho, co jim naservírují média.
Navíc kvalita na internetu vystavovaných mp3 je, mírně řečeno, velmi kolísavá. Výrobci softwaru a hardwaru dnes prakticky každému umožňují vybudovat nahrávací studio doma v obýváku. Vše je cenově dostupné a uživatelsky příjemné. A pokud se vám nechce domácí studio pořizovat a učit se ovládat software, jsou k dispozici všemožní zvukaři z vesnických zábav, nadšenci a pochybní muzikanti, kteří komukoliv vyrobí nahrávku za směšné peníze. Nedávno mi do mailové schránky přišla nabídka „profesionálního nahrávacího studia“ za cenu 150,- Kč na hodinu. Vždyť můj učitel angličtiny, student, si za hodinu říká o stovku víc! Jaká z takového studia může vyjít kvalita? To už málokterá kapela odhadne předem. Některé kapely jdou ještě dál a nerozpakují se vystavit na internet empétrojku z jejich prvního koncertu natočeného na mobil, kde jejich vynikající výkon pochválilo hned několik připitých spolužáků. Ano, dobrá písnička by se měla prosadit nehledě na zvuk, pak ale můžeme zapomenout na jakoukoliv konkurenceschopnost v zahraničí.
Z tohoto pohledu mi připadá tvrzení, že piráti zničili hudbu, zcela nesmyslné. Piráti jsou v mp3 džungli ztraceni stejně jako kdokoliv jiný. Nabídka mnohonásobně převyšuje poptávku, proto stále více a více kapel nabízí své písničky buď úplně zdarma anebo za cenu, kterou si určí sám posluchač. Tam, kde se rozdává zadarmo, nemá zboží pro spotřebitele valnou hodnotu. A tam, kde se rozdává zadarmo, nemůže být řeč o pirátství. Hudba se kopírovala vždy, vzpomínám si na svůj rozsáhlý archiv MC kazet, který obsahoval sotva 1% „originálek“. A nejinak tomu bývalo u mých kamarádů. Byli jsme už tehdy piráti, kteří zabíjí hudbu?
Nadvýroba a nadprodukce posílá hudbu na stejné území, ve kterém se díky digitalizaci ocitla fotografie. Kvalitně fotit může dnes za únosné peníze každý. Na discích se uživatelům povalují miliardy nesetříděných fotografií, další miliardy jsou v cloudech po celém světě. Když se jakákoliv slečna rozhodne mít vlastní „umělecké“ fotky, je vždy po ruce připraven kamarád (v horším případě kamarád kamaráda, v nejhorším oplzlý umělec z inzerátu) se zrcadlovkou a photoshopem.
Zkrátka, z voňavého, udržovaného lesa, ve kterém mohl našinec obdivovat krásu majestátných stromů, keře i malé rostliny, se v hudbě stala neprostupná džungle, ve které se prakticky nelze orientovat. I odhodlaný návštěvník se brzo vzdává a unaven raději naladí rádio, které sice vždy nehraje úplně podle jeho vkusu, ale aspoň ho neuráží. A dál už je to obehraná píseň. Komerční rádia zpravidla servírují umělohmotné výrobky, s bezchybným vzhledem, profesionální produkcí a dokonalými hlasy, ale prázdným obsahem. Nekomerční rádia bloudí v džungli a posluchačům dají ochutnat alespoň mizivé procento z toho, co všechno džungle nabízí.
A obráceně - jaké šance má kapela, která chce být v naší džungli objevena posluchačem? Odpovídat nemusím. Jedna z mála šancí je džungli opustit a vydat se do blyštivého, přesto pořád betonového supermarketu. Tím supermarketem myslím různé talentové vyhledávací soutěže. Spousta hudebních příznivců za to kapelu odsoudí a bude jí pohrdat. Jde přece o povrchní, komerční soutěže, které nemají s pravou podstatou muzikantsví moc společného. Jenže kapela nechce nic víc, než najít touhle cestou svého posluchače. Je to špatně? Vždyť u supermarketů nezřídka nachází potravu i divoká zvěř...
Přes všechno vyřčené - zkuste se také někdy do naší mp3 džungle vydat. Garantuju vám, že po dvou hodinách bloudění budete překvapeni, co všechno nabízí. V pozitivním i negativním smyslu.
