Migranti neprosí, ale žádají

Včera jsem se bavil se známou, která byla v létě v Turecku. Příliš jí to tam ‚smrdí Ázií‘, ulice jsou špinavé, Turkyně se koupou v šatech a ona se bojí, že by od nich mohla něco chytit. Už by tam nejela.

V Opavě potkala několik žen zahalených šátky a tak začala mít ráda Romy. To je typicky český pohled. My Češi jsme xenofobní latentní rasisté, a když přijde na věc, divní nám připadají třeba Španělé nebo Norové, o lidech z jiných kontinentů ani nemluvě.

Romů je u nás cca 300 tisíc.  Až na výjimky se sdružují do komunit, až na výjimky nepracují a až na výjimky jejich domy smrdí. Soužití Romů a české většiny je problém. Druhou velkou skupinou jsou Vietnamci. Je jich u nás cca několik desítek tisíc. Pracují, jsou tiší, někteří spojují svůj život s Čechy a tak u nás vyrůstají Čechovietnamci. Soužití Čechů s Vietnamci je až na výjimky bez problémů.

A teď přicházejí migranti. Z Ázie i Afriky. Během dvou let jich u nás budou nařízením Evropské unie tři tisíce. Na rozdíl od Romů a Vietnamců oni sem NECHTĚJÍ. Oni chtějí za příbuznými nebo známými do Německa nebo Anglie. Až na výjimky tu nebudou pracovat a nebudou se učit česky, protože čeština je sakramentsky těžká. Takže jsou dvě možnosti. Buď je Česká republika rozptýlí do všech krajů a okresů, nebo se k nim obrátí zády a migranti vytvoří komunity v Praze, Brně, Ostravě a snad dalších městech. Zaměstnavatelé je až na výjimky nepřijmou, protože neumí česky a o práci se navíc většinou nesnaží, protože práce zřejmě není to, oč usilují. Usilují o životní úroveň, kterou doma nemají. Takže dílem budou u nás tlouct špačky, dílem se budou znova snažit dostat třeba do Německa, které je už předtím umístilo k nám.   

Mezi emigranty ze socialistického Československa je několik rozdílů. Tehdy Čechoslováci, bylo jich během čtyřiceti let kolem 250 tisíc, přecházeli hranice do západního Německa a Rakouska, němčinu uměli nebo se aspoň učili a pak prosili. Současní migranti na německý či anglický jazyk dlabou a neprosí, oni žádají.