Jindřiška a andělíček

Do dveří autobusu se vbelhal sešlý děda s naslouchátkem v uchu. Autobus se rozjel z Ostravy do Petřkovic. Děda se zapřel a začal mluvit. 

Hlas se mu už třásl stářím, ale přesto byl tak silný, že ostatní přestávali mluvit a otáčeli hlavy. Mluvil sám k sobě a díval se z okna. „Byl sem v dolni hospodě. U muzyky. A namluvil sem si děvuchu. Aby sem se odhodlal jit tancovať, musel sem vypiť třy velke. Nebylo krasnějši děvuchy v dědině. Když sem ji prvně spatřyl, rozbušilo se mi srce. Najlepšimu kamaradovi sem dal po hubě. Bo on s ni tež chtěl tancovať. Ale šla tancovať se mnum. Jindřiška se menovala a byla krasna jak ruža. V dolni hospodě to bylo.“ˇA kde ji mate, dědo, tu ružu? Už vam utekla?“ uchechtl se někdo. Děda chvíli mlčel, pak kývnul a a řekl: „Na řbitově. Včera jsem ju pohřbil. Včil sem byl v te hospodě. Muzyky už něsu. A také děvuchy jako před šedesati lety tež ne. Enem jedna Jindřiška byla a už neni. Zabava se skončila. Vidite ho?“ Ukázal prstem na racka letícího proudem Odry. „To je anděliček. Leti si pro mě. Sbohem.“ A vystoupil.