Předvánoční

Čím víc mi lidí umřelo, tím míň jsem měl vánoce rád, ale jak se děti rodili, zase jsem je vzal na milost. Taková je to  sentimentální doba rozjímání, vysokých účtů za telefon a žlučníkových záchvatů.

Ač nevěřící, bral jsem ty svátky vždycky tak nějak po křesťansku ... e ... se všemi tradicemi a úkorně, protože, co kdyby všechny ty báchorky, o kterých se v té souvislosti hovoří byly pravda, co kdyby byl ten Bůh otec a všechna jeho přízeň.

Odmalička mi vštěpovali, že dárky nosí Ježíšek a já sem jim to žral, ach ano, a rád a pod stromečkem nacházel jsem po čem jsem toužil.

Snad i letos budu vyslyšen, Ježíšku, potřebuju nějaký tužky; tvrdost 6B.

Co ale nesu těžko, je nástup Santa Klause. Divná figura, komerčňák, kdyby neměl předepsaný kostým, určitě by chodil ve fialovym saku. A hlavně: tenhle frajer v červenejch hadrech chodívá u nás už začátkem prosince a říkáme mu Mikuláš.

Poptávka po Ježíškovi začná být všeobecná a odpor proti Santovi rovněž a tak není třeba na podobné téma diskutovat jeno v restauračních zařízeních, ale i třeba tady a tady.

A to hezky doma, v teple. U okénka prohlížeče v očekávání kdy  zvoneček zazvoní, stromek se rozsvítí a Ježíšek -- jé ... támhle letí -- nadělí.

psáno pro výběžek.eu