Pobřežím Gotlandu

Štíhlá bílá loď s nápisem Destination Gotland a obrovským bílým G na červeném komíně letí po hladině Baltu rychlostí přes padesát kilometrů v hodině.

Po třech hodinách plavby kotví v přístavu, velká ocelová vrata na zádi se otvírají a já vyjíždím na pevnou zem. Na pevnou zem ostrova Gotland, na pevnou zem nábřeží města Visby. Blíží se půlnoc, projíždím úzkými uličkami Visby, malé domečky po obou stranách jsou lehce osvětleny slabým světlem historických lamp a svíček na stolech kaváren. U stolů sedí lidé, další lidé chodí po ulicích, město žije a přesto je tu klid, odnikud se neozývá hlasitá hudba, ani hlasitý hovor. Město žije v rytmu tiché noci. Atmosféra mě zcela pohltila, zamiloval jsem se do Visby. Přijel jsem k hradbám, jedu podél nich až k jedné z několika bran. Bránu hlídají dva kamenní beránci, kteří jsou i ve znaku Gotlandu. Projíždím branou do moderní části města. Mimochodem, tušíte, vy dříve narození, že jste Visby pravděpodobně viděli? Pokud jste viděli některý z filmů s Pipi Dlouhou punčochou, tak hradby v úvodu, podél kterých Pipi jede na svém koni a brána, kterou projíždí, jsou právě hradby okolo Visby.

Pěšina vede trávou na vrcholu vysokých bílých útesů. Modrá hladina Baltu splývá na obzoru s oblohou. Výhled je daleký a ostrý, protože slunce svítí směrem na moře. Z  Visby právě odplouvá trajekt, mám jej před sebou jako na dlani. Jdu po útesech pár kilometrů. Na několika místech pěšina obchází hluboké strže klesající až na oblázkový břeh. Voda potoka, který sem přitéká, vytváří asi čtyřmetrový vodopád a stéká po skále dolů, aby se ztratila ve slané mořské vodě.

Gotland je ostrov kostelů. Projíždím vesničkami a v každé nějaký míjím. Celkem je kostelů na Gotlandu téměř stovka. Většina je kamenných s typickou špičatou věží a dřevěnou střechou. Štíhlá bílá kostelní věž s tmavou střechou je jedním z typických obrázků Gotlandu.

Úzká asfaltová cesta míří k jihu. Nalevo od cesty se zvedá prudký travnatý svah, napravo je břeh, který se pozvolna svažuje do moře. Silný protivítr ohýbá stébla trávy a větve nízkých stromků a keřů. Kilometr před nejjižnějším cípem ostrova, v místě jménem Hoburgen, kde se silnice stáčí zpět k severu, se nad mořskou hladinou zvedají bílé skály. Rozeklané skály vytváří úchvatné tvary a scenérie, včetně převisů, skalní brány a několika raukarů, což jsou typické skalní útvary vytvarované erozí. Název je ze slova rauk, které znamená kouř, protože některé raukary připomínají svým tvarem stoupající kouř. Panorama jižního cípu Gotlandu dotváří elegantní modrobílý maják.

Zatímco západní pobřeží je tvořeno převážně vysokými útesy, východní pobřeží je ploché, s mnoha zálivy a zátokami. Ze silnice odbočuji na kamenitou cestu, po které jedu až do zátoky Flistak. U vody stojí několik starých kamenných rybářských domků, přes hladinu zátoky je proti slunci vidět plochý ostrov se siluetou majáku. Dominantou zátoky jsou ovšem nádherné raukary, které se v odpoledním slunci vyjímají proti modré obloze a modré hladině. Jedu dál podél břehu, kolem dalších raukarů a po několika kilometrech se přede mnou na protějším břehu zátoky När objevuje nádherný bíločervený maják. Objíždím zátoku a kamenitou cestou jedu přes pastviny až k majáku. Červená barva majáku zvýrazněná podvečerním sluncem doslova září v okolní zeleni a modři.

Severní cíp Gotlandu tvoří samostatný ostrov Fårö (čte se „fóré“). Od Gotlandu jej odděluje úzký pruh moře a s Gotlandem jej spojuje převoz, který jezdí kyvadlově celý den. Napříč ostrovem vede asfaltová cesta, ze které ale vzápětí odbočuji na šotolinovou cestu podél pobřeží. Borovicový les se střídá se stepí porostlou  trávou a nízkými keři. Kolem cesty se pasou ovce. U pastvin stojí typické seníky se slaměnými střechami. Stejné slaměné střechy jsou i na velkých stodolách, nebo statcích. Na Fårö není žádná větší vesnice, jen na rozcestí přibližně uprostřed ostrova je kostel. Jinak jsou zde jen osamocené statky nebo domy. Další domy jsou schované v lese, což se pozná podle toho, že u silnice je u odbočky do lesa na sloupku schránka se jménem. Nepotkávám auta, ani žádné lidi, jen asi dvakrát jsem viděl někoho u statku.
Lesem jsem dojel až na konec silnice, kde se přede mnou objevil maják Fåröfyr. Obloha se zatáhla černými mraky a od moře fouká silný vítr. Obešel jsem maják po kamenitém břehu. Na moři se zvedají vysoké ostré vlny a s burácením se asi padesát metrů od břehu tříští o skály pod hladinou. Mám rád takováto místa na konci světa.
Na nejsevernější výběžek vede úzká asfaltová cesta. Jedu nízkým borovicovým lesem, který postupně řídne a mění ve step. Míjím statek, který je posledním stavením a za ním už je jen pustina tvořená kamením a nízkými keři. Cesta končí po dalším kilometru u jednoho z nejúžasnějších míst, jaké jsem na baltských ostrovech navštívil, u nejvyšších raukarů na Baltu, které se jmenují Langhammar. Na kamenitém břehu se tyčí do výšky a vypadají jako sochy vyhlížející na mořskou hladinu. Atmosféru dotváří hukot větru a vln.
Celý ostrov Fårö je zvláštní místo. Má svou atmosféru, kterou je jiný. Čas tu plyne pomaleji a vše se řídí přírodou. Na celém ostrově žije asi 600 obyvatel. Mluví se zde vlastním dialektem, který patří k nejstarším ve Švédsku.  Na ostrově není pošta, banka, žádné úřady, žádné zdravotnické zařízení ani policie. Je to opravdu jiný svět. A ještě zajímavost, na ostrově natáčel několik svých filmů švédský režisér Ingmar Bergman a ostrov si tak oblíbil, že se sem přestěhoval a žil zde.

Po šesti dnech a 560 kilometrech jsem zpět ve Visby. Stojím na horní palubě trajektu a pozoruji Visby. Černé věže kostela a červené střechy domků se zmenšují a splývají jen v barevnou čárku na obzoru. Loučím se s Visby, loučím se s Gotlandem, ale už teď vím, že sem se chci ještě vrátit. Gotland mě okouzlil.