Pozor! 1. ledna se v nemocnici umírá! Hlady!

Posilvestrovské pozdní ráno jsme měli doma manévry. Syn se necítil dobře a tak jsme po kvapné, skrovné snídani vyrazili do nemocnice.  Lékař rozhodl: hospitalizace!

Tak trochu jsem to čekala. Synkovo pyžamo, župan i bačkůrky jsem vzala sebou.  Netušila jsem, že to zdaleka není to nejdůležitější, co si má člověk sebou 1. ledna do nemocnice vzít. Než jsme totiž vyčkali lékaře, prošli jeho ordinací, následným konsiliem s vedoucím lékařem, příjmem na lůžkovém oddělení s dalším důkladným vyšetřením, naše břicha, jak praví Ladislav Pešek v jedné pohádce, zpívala smutnou písničku.

Do rukou se nám dostalo vyčerpávající písemné poučení o tom, jak to zde chodí – jména všech ošetřujících lékařů, veškeré kontakty, souhrn pravidel co se smí a nesmí. Poučení uzavíral podrobně rozfázovaný CHOD ODDĚLENÍ.  Na ten z pochopitelných důvodů padl můj zrak nejdříve.

Tak, oběd jsme propásli, snažím se rychle zorientovat v čase a precizně zpracovaném CHODU ODDĚLENÍ. Mé oko hladově míjí následné, na minuty přesně ohraničené, ROZDÁVÁNÍ POLEDNÍCH LÉKU, POLEDNÍ KLID – ha! SVAČINA v 15:00! Konečně! Za pět minut! Radují se mé vánočně zhýčkané útroby. Na svačinu, která bude zároveň, i našim svátečním obědem se netěším sama. Syn, kterého do jídla musíme pokaždé nutit a kterému není nadvakrát dobře říká nahlas, že má hlad.

Je půl čtvrté a nic se neděje. Stůl ve fakultněnemocničním pokoji našeho malého pacienta zeje prázdnotou. Ba dokonce ani ten pověstný čaj nám nikdo nepřinesl.  Muž se krade lehkým krokem Vinnetua novoročních tichou chodbou vylidněného špitálu opatrně zvědět co bude - nebo nebude.

„Tak prý nic nebude“ hlásí sotva za sebou zavře dveře „prý jim dnes nějak nefunguje cattering.“ Nevěřícně na něj valím oči. Hlavou se mi mihne zmínka o záložních elektrických zdrojích, kdyby nemocnici vypadl proud. Zdá se, že potrava není takový problém.

Muž se vydává do města. Dnes jsme absolutně mimo časový rámec CHODU NAŠEHO ODDĚLENÍ.  Zhruba v polovině času určeného pro NÁVŠTĚVY a ODPOLEDNÍ PROGRAM (15:00 – 17:00) zasedáme k balenému naplátkovanému chlebu, balenému naplátkovanému sýru a stejně takové šunce od Vietnamců za rohem, kteří nezavírají NIKDY. Kdepak pověstná čočka! Pleteš Marošovi hlavu, Terezko Kostková! Letos je v Čechách v kurzu panečku jiná novoroční tabule! Všechno pěkně postudenu a na plátky. Aby si bankovky v peněžence zachovali chladnou hlavu – baví se někde ve mně dobrý voják Švejk. Nač s čočkou troškařit.

Při obědě se nemůžu zbavit dojmu, že nejsme v centru jednoho evropského velkoměsta, ba ani v jeho prestižní fakultní nemocnici, ale spiklenecky skloněni nad svým přídělem ve třetím výškovém táboře v Himalájích.

Přežijí jen nejsilnější … a nejlépe organizovaní. Ale co si počne osamělý pacient, který jde do nemocnice takříkajíc ´na vlastní pěst´? Ha! Není ztracen! Vůbec ne! Rozsvítí se mi a otáčím manuálem na příslušnou stranu. Vždyť může k Vietnamcům poslat MUDr. Úžasného, CSc. nebo MUDr. Rychlonožku Ph.D. Člověk má dokonce na výběr – raz –dva- tři – ze třinácti pomocníků! Jak příznačné! Život je krásný – všechno funguje! Všichni mají nejméně jeden titul, neměli by tedy přijít s prázdnou. Sestřičky zde uvedeny nejsou – nejspíš by chudiny zabloudily.

A hádejte, co bylo mezi 18:00 až 18:30? Ano, správně! Nad Prahou se rozzářil velkolepý novoroční ohňostroj! Bohužel jsme jej se synem neviděli. Jen zdáli k nám doléhalo tajemné dunění, svist a praskot, jež dávaly tušit, jak nádherná podívaná to musí být! Co se týče CHODU ODDĚLENÍ – zřejmě další tisková chyba – ohňostroj uveden nebyl a uvedená večeře se nekonala.

Převaluju se na nemocniční posteli, podle toho žertovného itineráře bych měla mít stejně jako můj spící nemocný syn – noční klid, ale v klidu nejsem ani náhodou. Stále nemůžu té nehrané přezíravosti zdravotního personálu uvěřit a jako pokaždé v podobných situacích mě sžírá pocit, že mi uniká podstata věci, která je všem okolo jasná jako facka.  Že-by ta všemi přijatá hladovka byla součástí nějaké všeobecné domluvy nebo dokonce léčebného plánu? Něco jako ´první leden – ozdravný půst po vánočním obžerství! ´ Zní to jako heslo z prvomájových průvodů, že?  

Místo něj se mi však na mysl dere jedno cynické novoroční přísloví.