Hřebeňář

Žila, byla jedna pracovitá žena. Páry měla za dva chlapy a stejně jak se energicky a s přehledem starala o své tři syny, tak později vychovávala syny svých synů – hlavně o prázdninách, na které jeden z nich dodnes s láskou vzpomíná. 

Ta dobrá žena žila na moravsko-slovenském pomezí, mluvila místním nářečím, které dnes již zaniklo. Odešlo z tohoto světa spolu s dušemi těch, kteří jím mluvili a které doprovázel od kolébky do truhly. Těch, kteří jej nasáli od svých matek a otců a ti zase kdysi dávno od těch svých.  Stalo se tak vlivem médií a komunikačních technologií, spolu s tendencí moderního světa propojovat všechny se všemi jedním univerzálním jazykem. 

A stejně jako byla porobena a odeslána na věčnost tato místní mluva, tak mám takový pocit, že začíná poznenáhlu poroba jazyka našeho národního.  Na jeho místo se tlačí tu více pozorovaně - tu téměř nepozorovaně jazyk světově univerzální – bez chuti a zápachu, jazyk  ve kterém málokterý vážený zvladatel vážené společnosti umí zazpívat alespoň jednu lidovou písničku. Jazyk, který má s námi tak málo společného.

Je s podivem jak ochotně a lehkomyslně opouštíme naši krásnou košatou mateřštinu, jazyk tisíce barev, vůní a pocitů - to jedinečné dědictví generací, které chodili touto krajinou před námi a chvátáme být moderní, univerzální a světoví.

Onen vnouček klouček je dnes už velký chlap a hladívá po vláskách svého kloučka. Nedávno při tom utrousil: „Poslouchej, ty už jsi jak hřebeňář!“ to slovo mě zaujalo, slyším v něm tu krásnou moravštinu a ptám se, co to je? „Nevím“ odpověděl muž „ to nám říkávala stařenka, když jsme už měli  dlouhé vlasy.“ A za chvilku dodal: „ možná člověk, který po vesnicích prodával hřebeny – asi měl dlouhé vlasy, aby na nich mohl své výrobky předvést.“   Nezdá se mi to.  To slovo ve mně vyvolává představu koně s hustou dlouhou hřívou.   Naše lingvistická rozprava končí v prázdnu - už není koho se zeptat …