Zvířátko

Venku zuřila bouřka. Hučení větru, šustění deště dopadajícího na spadlé listy dodávaly večeru dobrodružnou náladu. Z domu, ze kterého vše pozoroval, byl vidět vzrostlý les. 

Větve stromů se ohýbaly až k zemi, nad nimi oblohu protínaly pavučiny blesků.

Znovu uslyšel burácení hromu. Naskočila mu husí kůže vzrušením. Být tak venku a zažívat tu atmosféru plnou napětí, výbojů a uvolnění na vlastní kůži. Bylo to však jen zbožné přání. Otec ho ven nepustil. Bylo to nebezpečné. Příroda tu byla tak divoká.

Když se přistěhovali, byl ještě malý. Nepamatoval si na klidné prostředí, ze kterého pocházel. Vyprávění o městě, kde vše mělo řád, kde byly rostliny pečlivě šlechtěny. Rostly jen tam, kam je zahradníci zasadili. Na stabilní počasí se dalo spoléhat. Jen v noci klesla trochu teplota. Žádné větry, bouřky jako tady.

Znovu se podíval ven. Uviděl tam pohyb. Živý tvor. Vběhl do lesa. Ó jak mu záviděl. Jeho touha být venku ještě vzrostla. Nutkání vyběhnout z domu bylo tak silné.

„Děsivé, co?“ Ozval se za ním hlas. „Je to tu drsné a barbarské.“

Přímo cítil, jak se otec otřásl hrůzou. Nebo znechucením? Nebyl si jistý. Věděl, že touží po jiném místě. Bylo to tu pro něj utrpení. Byl systematický, pečlivý a neměl rád chaos. Všechny věci v domě měly svoje místo, všechny činnosti svůj řád. 

„Mně se to zdá zajímavé. Ty atmosférické jevy jsou opravdu efektní.“ Nechtěl říct krásné, děsivě nádherné. Jednou to zkusil. Setkal se jen s údivem a nepochopením.

„Je to nepříjemný rušivý jev.“ Lhostejnost otcova hlasu ho vrátila do reality. Teď přijde něco nepříjemného. Nebylo zvykem, že s ním mluvil v tento čas.

„Mluvil jsem s tvým učitelem. Jsi nesoustředěný. Děláš chyby.“

A je to tu zase. Nevěděl, co ho rozčílilo víc, lhostejný otcův hlas, nebo to, že to byla pravda?

„Pracuji na tom. Mé soustředění se lepší. Potřebuji zvládnout jen několik relaxačních technik.“

„Nezlobím se, myslím, že je to tímto místem. Je tu tolik nepředvídatelného, počasí, příroda, není to klidné prostředí pro dospívání. Stejně jsme nic zajímavého nenašli. Nebude trvat dlouho a vrátíme se zpátky.“

Vzhlédl k otci. Slyšel náznak smutku? Přece jen mu toto místo přirostlo alespoň trochu k srdci, tak jako jemu?

Musí odvést jeho pozornost. Třeba ho něčím zaujme a on uzná, že zůstat déle nebude promarněný čas. Ukáže mu to, co zde vidí on. Stojí to za pár nepříjemností.

„Myslím, že jsem viděl pohyb. Nějaké zvíře se schovalo v lese.“

„Víš, co to bylo?“ Zeptal se otec. Čekal zájem, slyšel však jen starost.

„Nevím, tuto formu mi učitel neukazoval.“

Otec se zamračil. „Zajímavé, jak vypadalo?“ Že by ho přece jen zaujal?

Pokusil se podrobně toho tvora popsat. Nebylo to snadné. Všechny zvířata mu tady připadaly podobné.

„Bylo neohrabané. To je nejvýraznější rys. Nebylo rychlé a divně se pohybovalo. Ale zraněné mi nepřipadalo.“ Zakončil popis.

Otec pokýval hlavou. „Ty známe. V lesích se nevyskytují. Staví si sídliště dál od lesů. Mysleli jsme, že jim les nevyhovuje, tak se mu vyhýbá.“

„Vypadalo směšně, pobavilo mě.“ A taky mu závidím, že může být tam venku, plnými doušky si užívat energie a divokosti počasí a přírody. To už otci neřekl.

„Říkal jsem si, že je na čase, aby ses naučil zodpovědnosti. A taky to bude hezká vzpomínka na toto místo. Jednoho ti opatřím.“ Usmál se otec.

---

Bylo opravdu zajímavé a zábavné. Krčilo se vyděšeně v koutku. Ale to jej přejde. Postará se o něj. Už ho přešel stesk, že opustí místo, kde byli tak dlouho, kde vyrůstal. Budou zase další místa. Zajímavější. To teprve bude dobrodružství.

A zvířátko mu bude stále připomínat to, co prožil zde.

„Jak mu mám říkat?“

„To nechám na tobě.“ Shovívavě se usmál otec a nastartoval loď. Jejich průzkumná mise skončila. Nenašli nic, co by stálo za zaznamenání. Snad na novém místě najdou inteligenci, zajímavé tvory a civilizace.

Otočil se na syna. „Sami si říkají lidé.“